S císařem na věčnost

Poviedka S císařem na věčnost, ktorá vyšla v českom preklade, je Japonskom voľne inšpirovaná fantasy detektívka. Písala som ju špecificky pre zborník Slovenský nářez a zároveň vyšla v rámci propagácie zborníku aj v časopise Pevnost 10/2023.

Ukážka:

Při pohledu na zmasakrovaná těla osmi mladíků jsem měl nutkání zvracet. Ovládl jsem se. Stažením jsem si narovnal vestičku pod sakem a přistoupil jsem blíž. Těla tu neležela dlouho, ještě nesmrděla. Víc jsem cítil blízké stáje.

Prefekt a jeho lidé se bavili jen šeptem. Jeden z nich všechno zapisoval. Přivolali dokonce i fotografa; mrtví museli být důležití. Postavil fotoaparát na trojnožku, zalezl si pod černou plachtu a vystrčil zpod ní ruku s bleskem. Ozval se malý výbuch.

Téměř všichni, kromě muže, který si mě chtěl najmout, se lekli. Pozorně jsem si ho prohlédl. Yazewa Heimori. Bělovlasý pán s jizvou na tváři vypadal v hedvábném, černo-stříbrném obleku se zdobenou pistolí na opasku jako jiní Donyiové – hlavy bohatých rodin. Klid, s jakým se díval na mrtvoly na vlastním dvoře, mi našeptával, že se během revoluce a občanské války před třiceti lety nedržel stranou.

Fotograf udělal ještě několik záběrů mrtvol v drahých, tradičních oděvech, než se prefektovi lidé sbalili. Bez živých, kteří se dosud hemžili mezi mrtvolami, vynikla brutalita zalitá jarním sluncem o něco víc. Nadechl jsem se a polkl kyselou slinu.

Prefekt v dlouhém kabátě s dvouřadým zapínáním přistoupil k Yazewovi:

„Pane Yazewo, my jsme tu skončili. Váš zahradník se přiznal. Nevím, nač jsou tu oni,“ střelil pohledem po mně a někom za mými zády.

Otočil jsem se. Daleko od shromážděných zvědavců stál muž s ostrými rysy tváře, šikmýma očima, krátkou bradkou a dlouhými vlasy ulízanými do ohonu. Tmavomodrá halena s opaskem a hodinky na řetízku kolem krku – uniforma časomága – dávali každému najevo, s kým mají co do činění. Kolik musel Yazewa zaplatit, aby se sem časomág obtěžoval? Proč vlastně? Kvůli osmi mrtvým, či kvůli jeho zahradníkovi?

„Děkuji,“ odbyl Yazewa prefekta, ani se mu neuklonil.

Prefekt se nezmohl na protest, jen sklonil hlavu a odstoupil.

„Byl byste tak hodný?“ vyzval Yazewa časomága a ukázal na mrtvoly. „Prosím tak, abychom i my ostatní mohli vidět, co se tu přihodilo. Ti, kteří o to nestojí, ať odstoupí. Vy, pane Fuwo, zůstaňte,“ přikázal mi.

Většinu z těch, kteří se shromáždili před stodolou na Yazewově panství, přikovala na místě morbidní fascinace. Odešly jen dvě starší ženy.

Časomág vykročil mezi těla. Vyhnul se střevům, kalužím vsáklé krve a šedobílým kusům mozku. Zůstal v pomyslném středu mezi mrtvolami.

„Rozestavte se do kruhu kolem mě a pojďte blíž,“ nařídil časomág.

Postavil jsem se k Yazewovi. Upravil jsem si šňůrku svazující mé černé dredy. Opět jsem si stáhl šedou vestičku. Přešlápl jsem z nohy na nohu.

Svět se mi před očima náhle změnil.

Obklopila mě tma. Jen světlo měsíce a lampionů z blízkého Yazewova sídla mi umožňovalo vidět, co se děje:

Tři mladíci vyšli ze stodoly, další tři přišli do zahrady, dva z blízkých stájí. Zastavili před stodolou a začali se bavit. Neslyšel jsem, co říkají; časomágova moc to neumožňovala. Viděl jsem však, jak gestikulují a ukazují jednou na stodolu, jindy ke stájím.

Najednou se zarazili. Odkudsi se objevil starý neozbrojený muž v oděvu sluhy.

Než se vzpamatovali, padl na zem první z mladíků s rozdrceným ohryzkem. Stařec vytáhl z mladíkova pouzdra perkusní pistoli. Mozek druhého se rozprskl na všechny strany. Jak jeho tělo padalo, stařec odhodil pistoli a ozbrojil se jeho mečem. Třetí mladík klesl na kolena s rozťatým hrudníkem.

Uběhlo pár sekund. Ostatní konečně začali sahat po zbraních. Čtvrtému zkroutil stařec ruku s pistolí, namířil hlaveň na mladíkův krk a stiskl spoušť. Jeho krev vytryskla starci přímo do obličeje.

Stařec se přikrčil. Uskočil. Meče mladíků proťaly vzduch.

Pátý se vzápětí zhroutil s přeseknutými šlachami pod koleny, hned nato mu stařec sťal hlavu, která se odkutálela pod nohy šestému. Ten o ni zakopl a bezmocně zamával rukama ve vzduchu, v očích měl hrůzu. Dopadl rovnou na hrot meče, jejž stařec za ním přidržel. Pomalu se po něm sklouzl až na zem.

Stařec se bleskurychle postavil na nohy, ladně se zaklonil a vyhnul se čepelím posledních dvou mladíků. Napřímil se. Kopl sedmého do stehna. Přiskočil k němu, vytrhl mu z opasku nůž a podřezal ho. Osmého zabil hned nato střelou z pistole jeho umírajícího přítele.

Celý boj, jestli se to tak dalo vůbec nazvat, netrval ani minutu. Dobíjení zraněných zabralo ještě míň. Když stařec dokončil své dílo, rozhlédl se a se spokojeným výrazem přikývl. Pak vešel do stodoly a zavřel za sebou dveře.

Časomágovo kouzlo skončilo stejně rychle, jako začalo. Přimhouřil jsem oči před ostrým, jarním sluncem. Slyšel jsem, jak někteří hlučně dáví. Sám bych to nejraději udělal také, ale nevypadalo by to profesionálně. Nadechl jsem se, srovnal si pečetní prsten a uhladil si sako. Až pak jsem se podíval na Yazewu s otázkou v očích.

„Viděl jste všechno, co potřebujte, pane Fuwo?“ zeptal se mě Yazewa.

„Prozatím ano. Stále však nechápu, co tu dělám. Toto není práce pro mě.“

„Naopak. Je pro vás jako stvořená,“ řekl Yazewa a otočil se na časomága: „Prosím, neodcházejte ještě z okolí mého panství. Dovolil jsem si zajistit vám pokoj v blízkém hotelu s poetickým názvem – Jasmínové kouzlo. Budu rád, když se zdržíte do zítra.“ Potom věnoval pohled prefektovi: „Potřebujete mě ještě?“

Prefekt zavrtěl hlavou.

Yazewa se všem zlehka uklonil a vykročil ke svému domu.

„Pane Fuwo, prosím, následujte mě,“ požádal mě Yazewa. Znělo to jako rozkaz.

Celú poviedku nájdete v zborníku Slovenský nářez a v časopise Pevnost 10/2023