Drozd

Drozd je detektívkou s elfami vo westernovom prostredí s niekoľkými navzájom prepletenými dejovými líniami a vyhrala som s ňou cenu O nejlepší fantasy. Poviedka, či skôr novela, vyšla na pokračovanie v časopise Pevnosť 05/2007 a 06/2007 s českým prekladom.

Bez úprav a prepisov tu je Drozd práve tak, ako vyšiel kedysi v Pevnosti.

Drozd (celá novela)

Napsala: Lívia Hlavačková

Ilustrace: Mária Hlavačková

Přeložila: Marie Anna Komárková

---

Na zemi ležela mrtvola nahého muže a vedle ní stála drobná plavovláska.

‚Asi bych měla začít křičet,‘ pomyslela si a hned poté se domem rozlehl její hlas.

Nic se nestalo. Křik utichal. Plavovláska hleděla na mrtvé tělo a pomalu se začala třást. Byla jí zima.

Do koupelny náhle vrazila služka se zvláštním mladíkem v patách. Ve dveřích zůstali oba zaraženě stát. Služka chvíli mlčky hleděla na tuhnoucí tělo svého zaměstnavatele, poté se hlasitě rozvzlykala a se zakrytými ústy vyběhla ven.

„Je mrtvý! Je mrtvý!“ křičela a utíkala. Chvíli nato bylo slyšet, jak běží po schodech dolů, aby zavolala správce.

V koupelně zavládlo hrobové ticho. Na okénku nad vanou přistál drozd s malým bílým flíčkem na zobáčku. Chvíli trhaně otáčel hlavou, potom opět zamával křídly a odletěl pryč. Nebylo tu nic hodného jeho pozornosti. Mrtvola by pro něj byla zajímavá za pár dní, až se z nakladených muších vajíček vylíhnou chutné larvy, ale do té doby na ni jistě zapomene. Nevadí. Najde si něco jiného…

Mladý muž s barevnými šňůrkami vpletenými do vlasů mlčky stál, přemýšlel a přeskakoval pohledem od nehybného těla k plavovlásce a zpět. Na čele se mu objevila mělká vráska. Situace se nevyvíjela přesně tak, jak si původně představoval. Teď se bude muset vyrovnat s novými nepříznivými okolnostmi. Zamyšleně přimhouřil šedé oči a přehodnotil všechny své možnosti. Pak zkřivil úzké rty do trpkého úšklebku, zdvihl hlavu a kývl na plavovlásku. Vztáhl k ní ruce, počkal, až k němu přijde a přitulí se. Za chvíli už slyšel její tiché vzlyky. Něžně ji pohladil po světlých vlasech a políbil ji do nich.

„Všechno bude dobré. Věř mi…,“ šeptl mladík, kterému říkali Ottis, chlácholivě.

Neodpověděla. Jen se ještě víc rozplakala a přitiskla se k němu.

„Přestaň hulákat!“ uslyšeli najednou blížící se správcův hlas, který křičel na služku. „Neřvi! Kdo to má poslouchat? Co se tu děje? A co tady dělá tenhle blázen? Vypadni odtud! Náš pán ti již dávno říkal, že tady nemáš co dělat! Ztrať se! Jestli tě tu uvidí…“

„…tak to bude zázrak,“ doplnil Ottis suše.

„Co to ří… Při šedivých vousech proroků! Pane!“ statný správce se zastavil pár kroků od koupelny. Beze slova hleděl na kaluž krve u těla, na rozšklebená ústa, na otevřené oči… Vyděšeně si mastnými prsty prohrábl hustý vous, a shodil tak na zem pár drobků z pečeného kuřete. Cítil, jak se mu do tváře hrne krev. Náhle mu bylo jaksi teplo a divně. „Pane…,“ vydechl a udělal krok směrem k tělu.

„Stůjte! Nikdo by tam neměl chodit, dokud šerif všechno neprošetří. A je potřeba také zavolat starostu. Měl by vědět, že jeho bratr je mrtvý.“

„Ty mi nebudeš přikazovat, co je třeba udělat, ty jeden hloupý elfe!“

„Nejsem elf,“ upozornil ho poklidně mladík. ‚I když bych jím občas rád byl,‘ dodal v duchu. „Nic vám nepřikazuji. Ale když zničíte stopy, může podezření padnout na vás.“

„Podezření! Podezření z čeho? Vždyť se zabil! Copak nevidíš, že má podřezané zápěstí? Dokonce nůž, kterým to udělal, svírá ještě v prstech! Tak jaké podezření!“ ukazoval rozrušeně na tělo.

„Pan Faber byl bohatý muž s mnoha nepřáteli. Nepřikazuji vám nic. Ale na vašem místě bych zavolal šerifa a starostu.“

Správce zůstal stát. Očima kmital od nehybného těla přes nedopitý pohár vína až k plavovlásce v mladíkově náručí. Na kulaté tváři bylo znát každé vítězství i prohra vnitřního boje mezi jeho povinností konat a nechutí dát tomu podivínovi za pravdu. Dlouho se nic nedělo. Nepřirozené ticho přerušoval jen tichý dívčin pláč. Pak se najednou správcova ústa roztáhla do vítězoslavné grimasy.

„Když myslíš, že je to třeba, tak je běž zavolat. Já tě tady nenechám samotného s mladou slečnou a s tělem mého pána. Proroci vědí, co bys tu do té doby stihl vyvést. Tak co? Jdeš?“ Správce si ho vyzývavě přeměřil, spokojeně se usmál, založil si ruce a čekal.

Mladý muž se na něho dlouze zadíval a nakonec mlčky přikývl. Jemně od sebe odstrčil uplakanou dívku a pomohl jí sednout si do křesla. Zvedla hlavu. Obličej měla vlhký od slz.

 „Počkej na mě, Kiaro. Přijdu,“ šeptl něžně a otočil se na správce. „Dohlédněte na ni a na to, aby s tělem nikdo nehýbal.“

„Já vím, co je potřeba dělat! Nemusíš mě poučovat. Starej se o sebe!“

„Budu,“ zamumlal si pod nosem, mimovolným pohybem si upravil koženou vestu a otočil se na služku: „Prosím vás, běžte zavolat starostu.“

„Jdu,“ pípla přes slzy a vyběhla z pokoje.

Správce zůstal v pokoji s plavovláskou sám. Sedl si na židli ke dveřím a zamyšleně se zahleděl na tělo svého pána.

‚Bývalého pána,‘ opravil se v duchu.

Mrtvola ležela na studené kamenné podlaze vedle plechové vany s vychladlou vodou, jejíž hladinu obklopovaly zbytky mýdla. Na proutěném stolečku ležely úhledně složené šaty a pod ním se válel vlhký, zmuchlaný ručník. Všechno bylo tak jako vždy, když se jeho pán vykoupal. Teď by si měl správně sednout do křesla, napít se vína a zavolat správce, aby dal příkazy služebnictvu. Správce by se zachechtal, přivolal by služku a nařídil by jí, aby umyla vanu, utřela orosené zrcadlo, vyprala ručník a vyvětrala, čímž by zároveň dopřál svému pánovi pohled na její oblé tělo při práci. Ach, ano. I toto patřilo k jeho povinnostem…

‚Kde si teď najdu práci!‘ napadlo najednou správce. ‚Doufal jsem, že se tady dožiji alespoň padesátky! Pak bych požádal o vyplacení renty, kterou mi slíbil, koupil bych malý ranč, kde bych mohl chovat koně a dobytek. Ale takhle? Na rentě jsme se dohodli jen tak, huba hubě slíbila. Žádné papíry. Ale co teď, když je jedna huba mrtvá…,‘ podíval se na modravé rty pana Fabera. ‚Slečna by mi možná nějaké peníze i přiznala, ale…‘

Jak se všechno dokáže změnit v jediné vteřině!

---

Starosta se lenivě postavil a přišel ke stolku pod oknem. Vytáhl zabroušenou skleněnou zátku z křišťálové karafy, vzal dvě sklenice a každou naplnil koňakem do poloviny. Jednu položil před svého hosta. Obešel stůl, posadil se naproti němu, napil se a podíval se zamyšleně oknem ven.

„Takže ještě jednou, pane Gordiene. Víte, my starostové jsme občas takoví méně chápaví. Vysvětlíte mi, prosím, proč jste vlastně přišel?“

„Samozřejmě,“ ušklíbl se elf opovržlivě a napil se nabízeného alkoholu. „Jak jsem už řekl. Poslala mě Rada, abych prošetřil případ krádeže khusianu.“

„A co s tím má společného naše městečko?“

„Možná nic a možná všechno. Proto jsem tady, abych to zjistil. Neberte to osobně. Této kontrole se podrobuje každé město i ranč v zemi. Situace je příliš vážná, než abychom nějaké místo vynechali jen pro jeho bezvýznamnost.“

Starosta se prudce otočil a přimhouřenýma očima si ho přeměřil. Jak si takový elf dovoluje urážet jeho městečko!

„A proč poslali právě… vás?“

„Myslíte, proč poslali nějakého smradlavého elfa?“

„Tak bych to neformuloval…“

Cealiun Gordien se trpce pousmál. „Tento případ vyšetřujeme my, protože máme jen omezené možnosti khusian využít či zneužít. Člověk s khusianem v rukou je nesmírně nespolehlivý.“

„A co je to vlastně zač? Ten khusian.“

„Nemá význam zacházet do podrobností, kterým byste určitě nerozuměl. Stačí vám, že je to nejmocnější magická látka na světě? Prášek, který se vejde za nehet malíčku, by mohl šikovný čaroděj použít na vyhubení celého tohoto městečka. Lžička khusianu by zničila celou zemi, a když by se tato sklenka,“ zdvihl koňak do výšky očí, „plná khusianu dostala do špatných rukou, můžeme se rozloučit s celým známým světem.“

„Aha.“ Starosta upil, položil sklenici na stůl a zahleděl se na modrovlasého elfa proti sobě. Ten si líně opřel záda o opěradlo židle, mechanicky si odhodil dlouhý, zapletený cop z ramene a tiše se díval před sebe.

„A kolik toho vlastně ukradli?“ nadhodil starosta s lhostejností v hlase. Nechápal, proč Radu zajímá každé zrníčko nějaké magické látky.

„Tři soudky.“

Ozval se kašel a neutichající dušení. Starosta položil svou sklenici na stůl, prohnul se v pase a sklonil červenou tvář téměř až ke kolenům. Caeliun ho nezúčastněně sledoval. Kašel pomalu ustával.

„To někomu nestačí zničit svět jednou? Nebo až podesáté si to člověk skutečně vychutná?“

„Nevím.“

Starosta nechápavě zavrtěl hlavou. „A dá se ta věc využít i jinak? Například jako jed, omamný prostředek…“

„Ne, jako jed ne, určitě ne v běžném slova smyslu. Ale poskytuje jisté možnosti, které jsou pro mnohé lidské mágy velmi zajímavé. Například tato látka jako jediná na světě dokáže porušit přírodní zákony.“

„Co?“

Elf se zašklebil. „Jistě jste slyšel teorii, že energie se může měnit jen na jiný druh energie a můžeme jí ovlivňovat jen již existující hmotu. Khusian však popírá přírodní zákony a umožňuje přímou přeměnu energie na hmotu.“

„Jakoukoli hmotu? Například… zlato?“

„Například. Ale pochybuji, že by někdo měnil tak drahou látku za peníze. To je plýtvání. Dokáže však i mnoho jiných věcí…“

„Ale k tomu je třeba magie, že?

„Přesně. A tady se dostáváme k důvodu mé návštěvy u vás. Podle záznamů Rady žijí ve vašem městě dva školení mágové a dalších dvanáct lidí je registrovaných jako podprůměrně talentovaných. Potřebuji se setkat se všemi. I s těmi, kteří případně neprošli registrací.“

„Takové tu nemáme,“ řekl starosta rychle. Příliš rychle.

Caeliun se pousmál. Tohle důvěrně znal. Nebyl to první ani poslední případ utajování talentovaných. Chápal to. Když měl někdo smůlu a narodil se s průměrným talentem, musel jít do učení, které nebyli všichni průměrní schopni přežít. Nadprůměrní mohli z výcviku jen vytěžit a podprůměrné zaregistrovali bez učení. Nikdo se nemohl divit, že se průměrní skrývali.

„Ujišťuji vás, že nemám žádný zájem případné neregistrované hlásit. Rozumím vašemu strachu. Mně však jde o khusian. Jen o něj.“

„Ale u nás opravdu…“

„Dříve než řeknete něco neuváženého, dovolil bych si vám připomenout, že jako elf mám přirozenou schopnost vyhledat i ten nejslabší talent. Neplánuji ohlásit neregistrované talenty, na které mě upozorníte, protože mi tím ušetříte pár dní hledání. Ale nemám rád, když mi někdo lže přímo do očí. Proto, když budu muset vlastním úsilím vyhledat talenty navíc, budu nucen ohlásit Radě, že starosta nesplnil zákonnou povinnost. Předpokládám, že vám nemusím připomínat, že porušení tohoto zákona se trestá prostřelením pravé i levé dlaně, že?“

Starosta nezřetelně trhl rukama.

„Takže se zeptám ještě jednou. Kolik čarodějů a talentovaných máte?“

Starosta zamyšleně pohladil sklenici svými masitými prsty a zabubnoval po ní zlatými prsteny. Poté si posunul brýle ke kořenu nosu, zahleděl se oknem ven, přivřel oči a nakonec sklonil hlavu.

„Máme tady třicet sedm elfů, tři mágy a dvacet jedna talentovaných,“ vysypal nakonec s tichým povzdychem.

„Tři mágy?“ zeptal se elf překvapeně a zmateně se začal přehrabovat ve svých papírech. „Ale v učení byli jen dva… já… nechápu…“

„Dva byli v oficiálním učení. Jednoho učila matka. V podstatě nevím kam ho zařadit. Je totiž půlelf.“

„PŮL CO?“ vykřikl Caeliun a vyskočil ze židle.

„Půlelf,“ klidně zopakoval starosta, vítězoslavně se usmál a napil se ze své sklenice.

„To není možné. Žádný elf by… žádný… dobrovolně… jak… který normální člověk by… to je nemyslitelné… to je…“

„Netradiční? Ano. Je to jediný půlelf, kterého znám. Celkem fajn chlap navzdory… všemu.“

Starosta spokojeně pozoroval elfovu nehybnou tvář, pak pohledem přešel jeho typicky zašpičatělé uši s netypickými náušnicemi po celém obvodě boltce a se zájmem si prohlédl i komplikované stříbrné výšivky na zelené kazajce.

„Půlelf…,“ zamumlal Caeliun zamyšleně, vstal a začal se nervózně procházet po místnosti. Tichoučká ozvěna elfích kroků se proplétala se zvukem zlatých prstenů rytmicky narážejících na sklo. Caeliun se na okamžik zastavil a zahleděl se ven oknem.

Na koruně stromu přesně naproti němu seděl drozd. Otočil hlavu k elfovi stojícímu v otevřeném okně, chvíli se na něho díval, a pak svou pozornost opět obrátil k hmyzu lezoucímu po kůře stromu.

„Chci se s ním sejít,“ vybafl elf najednou a prudce se otočil na starostu.

„Samozřejmě. Je mou povinností být nápomocný úředníkovi Rady,“ pronesl starosta. Trochu teatrálně, trochu ironicky.

Caeliun přimhouřil modré oči a potichu si ho prohlédl. Potom přikývl.

Najednou někdo uspěchaně zaklepal na dveře. Drozd na protějším stromě se lekl a odletěl.

„Dále!“

„Pane starosto! Váš bratr… váš bratr… on je… on se…“

„No tak, děvče, co se stalo? Co je s mým bratrem?“

„On… je mrtvý! Zabil se!“ Služka se opět rozplakala.

Starosta se prudce postavil.

„Co?“

„Je mrtvý!“

„Kurva!“ starosta vzal svou sklenici a hodil ji přes celou místnost. Střepy se rozletěly po okolí a na bílé stěně zůstala tmavá skvrna od nedopitého koňaku. „Kurva!“ zařval znovu a rozběhl se do domu svého mrtvého bratra.

Překvapeného elfa si nijak nevšímal. Vždyť to byl jen elf.

A právě proto nikdo neviděl, jak se dotyčný nahnul nad starostův stůl, trochu se po něm porozhlédl a pak si pod kazajku strčil několik papírů.

---

Kiara, plavovlasá dcera mrtvého pana Fabera, seděla tiše v křesle. Už neplakala. Hleděla na své propletené prsty a hrála si s jemným stříbrným prstenem, na jehož obvodě byl vytepaný jednoduchý nápis v elfštině. Buď moje!

V duchu se usmála. Nikdy by si nebyla pomyslela, že právě ona se zamiluje do Ottise. Ona, která vždy pobouřeně vystupovala proti jeho bláznivým řečem o rovnoprávnosti elfů. Vzpomněla si na jedno jejich setkání. Bylo to v den jejich zásnub s bohatým obchodníkem, kterého jí otec vybral. Oblékla si žluté šaty ušité z látky přivezené až ze Západního pobřeží a strávila hodiny při malování tradičních zásnubních ornamentů na nezahalené části těla. Chyběla jen zlatá čelenka. Jaké pak bylo překvapení, když v obchodě, ve kterém pracovalo pět elfů a půlelf Rasiner, zastihla Ottise v družné debatě s nimi. Jak se jen mohl nějaký člověk takhle zahazovat se smradlavými elfy!

„Slečno Kiaro?“ přerušil správce její myšlenky.

„Ano?“

„Myslíte, že se opravdu zabil sám?“

„Všechno tomu nasvědčuje, ne? Nevypadá to, že by otec s někým bojoval nebo že by se sem někdo vloupal. Podle mě to opravdu udělal sám.“

„Ale proč?“

„Mohl mít různé důvody. Já nevím,“ šeptla, opět sklonila hlavu a utřela si slzu s tváře.

„Nikdy si nestěžoval? Nikdy neříkal, že by to chtěl se sebou… no víte… skončit?“

Tiše zavrtěla hlavou.

Správce zmlkl, obrátil se k panu Faberovi a otřásl se. Byl na něho hrozný pohled. Co donutilo bohatého a úspěšného… ehm… podnikatele k takovému zoufalému činu? Nechápal.

Mimovolně si vytáhl z kapsy malou krabičku. Pomalu, téměř obřadně ji otevřel, vybral kousek tenoučkého papíru a nasypal na něj rozmělněné lístky tabáku ze západu. Zručně zakroutil tenkou cigaretu, kterou chytil do prstů, a postavil se. Pomalým krokem přišel ke svíčce, zapálil si od ní, slastně si potáhl a potichu vydechl. Přesně to teď potřeboval!

„Slečno Kiaro, myslíte, že tady budu moci ještě pracovat?“ prohodil navenek lhostejně.

„Netuším. Dobře víš, že všecko zdědí můj bratr Salomaner. Já, kromě pravidelné měsíční renty, vyplácené až do svatby, nedostanu nic. Ale neboj se. Nemyslím si, že by tě vyhazoval. Otec vždy říkával, že toho hodně víš. O domácnosti a tak…“

Správce po ní blýsknul pohledem. Potom se trpce pousmál, potáhl si z cigarety a přikývl. Věděl mnoho. Mnohem víc než ona. I o obchodech, společnících a činech jejího otce. Příliš mnoho, než aby ho Salomaner nechal jen tak jít.

„Myslím, že někdo jde,“ zašeptal správce po chvíli a hodil nedokouřenou cigaretu do ohně. Slečna přikývla. Také slyšela kroky.

Do pokoje za okamžik vletěl starosta, následovaný divným modrovlasým elfem.

„Kde je můj bratr?! Kde je můj bratr?! Kiaro, co se tu stalo, kde je…,“ zmlkl starosta při pohledu do koupelny. „Cos to udělal, bratříčku?“ zeptal se potichu. „Cos to udělal, ty starý blázne!“ vykřikl zoufale a vrhl se vpřed.

„Stůjte!“

Starosta se prudce zarazil na prahu otevřených dveří, věnoval ještě jeden pohled mrtvému bratrovi a potom se pomalu, neskutečně pomalu otočil na Caeliuna za svými zády. V okamžiku zapomněl na jeho postavení. Příliš dlouho žil v přesvědčení, že elf je jen zboží, věc, která se dá koupit, a teď neměl ani tu nejmenší náladu myslet na vzácnou výjimku stojící před ním.

„Cos to říkal, elfe?“ procedil přes zuby a probodl ho pohrdavým, nenávistným pohledem.

„Mrzí mě to. Nechtěl jsem se vás dotknout, pane. Ale jsem si jistý, že místní šerif bude raději, když si bude moci místo činu prohlédnout nedotknuté. Velmi se omlouvám, že jsem na vás křikl, pane, ale bylo to nutné. Nikdo by tam neměl jít…“

„Co si to dovoluješ! Poučovat mě? Víš, kdo já jsem?!“ Starosta se k elfovi nebezpečně přiblížil. „Já jsem starosta tohoto města! Žádný hloupý elf mi nebude říkat, co mám nebo nemám dělat!“ Bez jakéhokoli přemýšlení vytáhl zpoza opasku krátký bičík na koně a šlehl jím elfa přes tvář.

Nastalo ticho…

…ticho…

Caeliun stál bez pohnutí a mlčky se díval na chvějícíího se starostu. Vůbec se nepokusil setřít si z obličeje krev, která mu pomalu vytékala ze šikmé rány. Stékala po čele, vedle očního koutku, po nose, tváři…

Pomalu sklopil zrak, sklonil hlavu, jemně ohnul záda a zdvihl ruce, aby je překřížil na prsou v tradičním symbolu ponížení a podrobení. Dělal jej tolik let!

Starosta se napřímil a spokojeně se ušklíbl.

Caeliun se však v polovině pohybu zarazil, jako by si právě na něco vzpomněl. Chvíli jen tak stál, díval se do země. Potom se začal opět napřimovat. Jeho pravá ruka sevřela pažbu těžkého revolveru, jeho hlava se zdvihla a on se skrz přimhouřená víčka podíval starostovi přímo do očí. Levou ruku přiblížil ke svému obličeji, dotkl se rudého šrámu a šeptem pronesl pár slov. Krvácení se okamžitě zastavilo, kůže se zacelila.

Kiara se syčivě nadechla. Jak si to mohl dovolit? Předvádět elfskou magii bylo přísně zakázané! Nerozuměla tomu. Myslela si, že díky Ottisovi už elfy jakžtakž zná, ale teď věděla, jak hluboce se mýlila. Copak si tento šílenec vůbec neváží života?

Vtom do pokoje vběhl šerif v těsném závěsu s Ottisem.

„Co se tu děje? A co tu dělá tahle chamraď?“ kývl šerif směrem k elfovi a starostovi.

„Myslím, že byste neměl vlastního starostu nazývat chamradí,“ pronesl Caeliun chladně. Na jeho úzké tváři se nepohnul jediný sval. Neprojevil strach, kázeň, pokoru.

„Cos to říkal, elfe? Jak si dovoluješ! Zbiju tě jako prašivého psa! Na zem, ty zvíře! Na kolena!“ křikl starosta nepříčetně, znovu zdvihl bičík a švihl elfa přes hlavu.

Caeliun Gordien opět na okamžik obrátil pohled k zemi, tentokrát jako by se vzpamatoval dřív, než to vůbec někdo stihl zaregistrovat.

„Tohle je za dnešní den již druhý útok na vyslance Rady, vážený pane starosto. Radím vám, abyste se okamžitě uklidnil, protože třetí útok na svou osobu nebudu tolerovat. Jako vyslanec mám plnou moc vás za tyto hrubé urážky Rady, kterou tu momentálně představuji, poslat před soud. A kdybych náhodou považoval svůj život za ohrožený, smím využít všech prostředků, abych ho ochránil. A věřte, že nebudu váhat.“

Starosta se nadechl ke štiplavé nadávce, když vtom ho šerif jediným pohybem ruky zarazil. Všichni zůstali na okamžik bez pohybu, beze slova, stát. Vyslanec Rady. Elf vyslancem Rady! Starosta přivřel oči, nadechl se a konečně si uvědomil závažnost situace. Mlčky zvažoval své možnosti. Nebyl hloupý. Dobře věděl, že jich má zoufale málo.

„Můj bratr je tam,“ obrátil se náhle na šerifa, „prosím, dělej svoji práci. A vám,“ věnoval pohled modrovlasému elfovi, „se omlouvám za hrubost. Jednal jsem v rozrušení ze smrti svého bratra,“ řekl s obrovským sebezapřením.

Caeliun se na něho na chvilku zahleděl a nakonec přikývl.

Šerif se nadechl a vykročil směrem k místu činu. Zůstal na prahu. Mlčky sledoval mrtvé tělo, pozorně si prohlédl koupelnu a všímal si i těch nejmenších detailů. Jen okrajově vnímal elfa za svými zády. Zamyšleně obešel mrtvolu. Naklonil se k vaně, namočil prst do špinavé vody, setřel usazeninu na okraji a tiše zabručel. Pak udělal krok k malému okénku nad vanou, pootočil kličkou a otevřel ho. Znovu zabručel. Bez rozmyšlení smetl ptačí pozdrav z parapetu a opět zavřel okno.

Caeliun stojící za ním zdvihl obočí, zavrtěl hlavou a svůj pohled obrátil k mrtvému. Chvíli se díval na nahé, ztuhlé tělo. Nato si k němu dřepl. Zblízka si prohlédl početné červené tečky na jeho obličeji, nedotknutou kůži na krku, rány na zápěstích a obzvláštní pozornost věnoval jeho ruce se zakrvácenou dýkou v modravých prstech.

Šerif zatím pozorně zkoumal nedopitý pohár vína stojící na stolku u vany. Zdvihl ho k nosu, přivoněl k němu a prohlédl ho proti světlu. Opět ho položil na místo. Pak opatrně vzal do prstů vzorně poskládané věci pana Fabera a začal je kus po kuse prohlížet. Caeliun ho ze země tiše sledoval. Stejně jako všichni ostatní.

„Do…,“ zamrmlal šerif nahněvaně, když mu spadly na zem tmavé kalhoty a z kapes se vysypalo několik mincí, klíčů, papírků a jiných drobností. „Potvory,“ dodal ještě, všechno posbíral a vrátil věci na proutěný stolek. Se skládáním se neobtěžoval.

Konečně se obrátil k mrtvole. „Co děláš u toho těla, elfe?“ vybafl.

„Šerife, prosím, trochu úcty. Tohle je vyšetřovatel Rady,“ napomenul ho starosta ironicky.

„Ta Rada je ale rychlá!“

„Jsem tu kvůli vyšetřování, které se vás týká stejně jako ostatních mágů a talentovaných ve městě. Ale to až později. Klidně pracujte dál,“ kývl Caeliun, postavil se a oprášil si ruce.

„Jak víte, že jsem… aha… zapomněl jsem. Elfové cítí magii. Ale já, pokud vím, nemám s Radou nic.“

„O tom si pohovoříme později, když dovolíte. Nechtěl bych vás teď rušit při práci. Kdybyste však potřeboval jakoukoliv pomoc…“

„Ale ano. Pomoz… ehm… pomozte mi ho otočit na břicho,“ kývl hlavou k mrtvole.

Elf si opět klekl k zemi a pomohl šerifovi obrátit ztuhlé tělo.

„Vidíte?“ ukázal šerif na temeno pana Fabera, kde se v krátkých tmavých vlasech lesklo trochu krve. Caeliun přikývl. Pohledem ještě přeběhl po bílých místech na lopatkách, bedrech, lýtkách a patách, a na okamžik se zastavil i na modrofialových skvrnách na kůži zad a stehen. Opět kývl hlavou.

„Zřejmě se uhodil do hlavy,“ uzavřel šerif a naznačil elfovi, aby vrátili tělo na původní místo.

„Anebo ho kdosi praštil.“

„Nemyslím. Zranění by bylo podle mě rozsáhlejší. Tohle je jen taková odřenina.“

„Zabil se otec sám?“ zeptala se plavovláska nesměle.

Šerif otočil hlavu ke Kiaře, nepěkně se podíval na Ottise, který ji objímal, poté si strčil ruce do kapes a hlasitým syknutím si vytáhl nějakou špínu zpoza zubů. Ještě jednou se obrátil na tělo, na koupelnu, na Caeliuna a zahleděl se starostovi do očí. Všichni se na něho s očekáváním dívali. Nikdo se neodvažoval říct jediné slovo. Jen malý drozd kdesi venku drze prozpěvoval svatební píseň.

„Myslím, že je každému jasné, že nejde o žádnou sebevraždu. Váš otec, slečno, se přece neměl důvod zabíjet. A už vůbec ne takovýmto nepříjemným a potupným způsobem. Ne, tady se stala vražda!“

Kiara se zhluboka nadechla a přikryla si ústa rukou. Pak se opět rozplakala, otočila se k Ottisovi a zabořila tvář do jeho hrudi. Správce sklonil hlavu. Starosta bolestně svraštil tvář, přikryl si oči dlaní a drsně si protřel hladce oholenou tvář.

„Ale… jak se to stalo?“ vykoktala ze sebe Kiara.

„To už nikdo jistě neřekne. Mám však určité podezření…,“ schválně nedopověděl.

„Jaké?“

„Jed.“

Plavovláska vyjekla, roztřásla se. Elfský vyslanec Rady blýskl pohledem po nedopitém víně. Správce vrhl na šerifa vyplašený pohled. Jed? Jed v domě, který mu byl svěřený? To je katastrofa!

„Domnívám se, že vrah nasypal jed do vína, které Sien Faber popíjel během koupele. Zřejmě ještě ve vaně, anebo hned poté, co z ní vyšel, zjistil, že byl otráven, a pokusil se s tím něco dělat. Nejznámější prostředek, který babky již staletí doporučují, je co nejdříve vypustit jed z těla ven. Předpokládám, že přesně toho se snažil dosáhnout podřezáním svého zápěstí. Ale pozdě. Slabost ho přemohla, zhroutil se na zem, přičemž se uhodil do hlavy a možná i ztratil vědomí. Těžko říct. Podstatné je, ze puštění žilou mu nestihlo pomoci a jed ho nakonec zabil. Předpokládám, že Sien Faber byl otráven, a myslím, že vím, kdo to mohl udělat,“ pronesl šerif a pohledem přešel všechny přítomné.

---

Malý drozd létal nad městečkem, ale shonu pod sebou si nevšímal. Mnohem zajímavější pro něj bylo štěbetání divného člověka s elfskými rysy, který se procházel spolu s dalším mužem po udusané cestě mimo město. Opatrně k němu slétl, zakroužil kolem jeho ruky a odletěl dál. Zazpíval několik tónů. Zvláštní chlapík se usmál a vydal pár zvuků, kterými ho pozval na hostinu ve své dlani. Drozd chvíli váhal. Avšak poté, co ho ten podivín ubezpečil, že mu nechce ublížit, slétl k němu, chytil nabízenou mouchu a rychle odletěl pryč.

„Přestaň s tím, Rasinere,“ okřikl půlelfa vysoký muž kráčející vedle něj, „víš, že mě ta tvoje elfská magie rozčiluje.“

Rasiner se usmál, zaštěbetal drozdovi cosi na rozloučenou a otočil se na svého společníka.

„Měl bys vědět, Salomanere, že to není žádná magie. Anebo tě to na té tvé slavné škole neučili? Hm, když mají lidé takové mizerné mágy, jako jsi ty, nedivím se, že to s vámi jde z kopce,“ zažertoval.

„Dej pokoj. Máme důležitější věci na starosti.“

„Ano, vím. Co je to teď? Tvoje sestřička Kiara? Její snoubenec Ottis? Khusian? Anebo tvůj povedený otec, vážený pan Sien Faber?“ zeptal se jízlivě.

„Můj otec ne. Ten už nám nebude dělat problémy, o to jsem se postaral,“ řekl Salomner tajemně. „Khusian můžeme také na chvíli pustit z hlavy. Teď mi dělá starosti moje sestra. Mluvil jsi s ní? Anebo s Ottisem?“

„Mluvil jsem s Ottisem. Miluje ji a navzdory všemu neplánuje se jí vzdát. Naopak! Prý požádali starostu o povolení k sňatku, a když ho nedostanou, jsem přesvědčený, že se chystají uprchnout. To víš, jsou lidé, kteří se za svojí lásku nestydí, ale to ty nikdy nepochopíš…“

„Přestaň. Tohle je úplně jiná situace. A s Kiarou jsi mluvil?“

„Ne, a ani nebudu. Nelíbí se mi, že bych měl před ní očerňovat jediného člověka, který se veřejně zastává elfů i mě.“

„Přestaň tady hrát dotčeného jen proto, že nechodím s mašlemi či pírky ve vlasech a nevyzpěvuji hloupé písně o lásce a svobodě. Podle mě jsi skvělý člověk…“

„…poločlověk,“ ozval se příkrý Rasinerův hlas.

„…poločlověk. Ale Kiara… to prostě nejde, aby se vdala za toho bláznivého ochránce elfů!“

„Máš proti elfům něco konkrétního, Salomenere?“ zeptal se Rasiner ostře, zastavil se a zahleděl se na něj.

„Nepřekrucuj všecko, co říkám. Ne, nemám nic proti elfům, a ne, nemám nic proti půlelfům. Ale oni se k sobě nehodí. Musíme je zastavit pro jejich vlastní dobro!“

„Hloupost, a ty to víš. Nejvíce zla se napáchá pro něčí dobro,“ řekl tvrdě. „Ne, Salomanere,“ zavrtěl hlavou a opět vykročil. „S Ottisem jsem hovořil a viděl jsem, že to myslí vážně. To mi stačilo. Já se už do jejich vztahu míchat nebudu a ty bys měl udělat přesně to samé. Buď tak hodný a s tímhle mě už nikdy neobtěžuj,“ zavrčel Rasiner, chladně se na něho podíval a rychle vyrazil směrem k elfskému hostinci stojícímu hned u levného lidského saloonu na okraji města.

Salomaner chvíli nehybně stál a sledoval jeho vzdalující se záda. Proč se muselo všechno zkomplikovat? Nemohla zůstat jeho sestra taková jako předtím? Namyšlená, povrchní, bohatá, nikoho a ničeho se nevšímající místní kráska?

Asi ne. Lidé se neustále mění a zamilovaní šílí. Šílenství… Nic jiného to ani nemohlo být. Jak se mohla dát dohromady právě s Ottisem? Vždyť byl jen chudý, bezvýznamný sluha. Jak se ona může domnívat, že někdo takový bude dlouhodobě schopný plnit její vysoké nároky? To nemůže fungovat. Až na to oba přijdou, bude pozdě.

A že byl Ottis bojovník za svobodu elfů, Salomanerovi ve skutečnosti nikdy nevadilo, ale nahlas to nemínil říkat. Dokonce ani Rasinerovi ne! Před společností, ve které byli elfové považováni za omyl přírody, za méně než zvěř, za podrobitelné sluhy, v takové společnosti bylo lehčí tvrdit, že mu překážejí názory Kiařina snoubence, než vysvětlovat nechuť spojení rozdílných sociálních tříd. A on si často volil tu lehčí cestu…

‚Jsem zbabělec,‘ zkonstatoval. Měl pravdu.

Hlasitě vydechl a podíval se před sebe. Půlelf byl už daleko a on věděl, že se nevrátí. No nic. Vždyť on se ukáže. A když ne, tak ví, kde ho hledat.

Strčil ruce do kapes tmavomodrého sametového saka, našpulil rty nad jemnou bradkou a začal si tiše pískat. Potom pomalu lhostejně vykročil směrem do města, následován malým drozdem. Několik kolem procházejících žen si ho zvědavě prohlíželo. Mladí muži byli od vzpour elfů před čtyřiceti lety nedostatkovým zbožím, které bylo rezervováno pro armádu a univerzitu magie. Voják či mág, však je to jedno, je-li svobodný a navíc očividně bohatý…

„Pane Fabere! Pane Fabere!“ křičel někdo na ulici. Salomaner nereagoval. Byl zvyklý, že takto oslovují jeho otce. „Pane Fabere! Pane Fabere!“ volající běžel přímo k vysokému muži s nakrátko ostříhanými vlasy. „Pane Fabere,“ vydechl jeden ze sluhů z otcovského domu. „Váš otec… on…,“ těžce dýchal.

„No tak, člověče, uklidni se,“ prohodil Salomaner klidně a kráčel dál.

„Váš otec! On je… mrtvý!“

„Co to plácáš. Mrtvý? Vždyť jsem s ním ještě před pár hodinami mluvil.“ Pokračoval v chůzi a téměř si nevšímal sluhy, který šel udýchaně vedle něj.

„Je to pravda, pane!“

„Přestaň žertovat. Můj otec přece nebyl nemocný ani starý. Tak co by umíral? Neblázni!“

„Opravdu, pane, pojďte, prosím. Pane, je to pravda!“

„Ale no tak…“

„Pojďte se mnou. Pojďte,“ naléhal sluha.

„No dobře,“ povzdychl si Salomaner, ušklíbl se a nevěřícně zavrtěl hlavou.

Následoval sluhu přes malé náměstíčko, na kterém předevčírem zastřelil ožralého pistolníka, který si nedal říct, elegantním pohybem snímal klobouk a zdravil kolemjdoucí slečny, ukláněl se starším pánům a rozdával drobné mince malým dětem. Nakonec zastavil před domem z pálených cihel, ve kterém se před dvaadvaceti lety narodil. Při pohledu na vystrašeného sluhu jen zavrtěl hlavou a opět vykročil vpřed.

Přešel po mramorovém schodišti, přes chodby směřující do soukromých místností jeho otce, až zastavil na prahu pokoje s koupelnou, okolo které postávalo několik osob.

Všichni hleděli na šerifa. Napjatě, mlčky, jakoby ani nedýchali. Šerif všechno tiše pozoroval. Všímal si smutné tváře plavovlásky, starostovy utrápené, Ottisovy nezúčastněné, správcovy překvapené.

A všiml si i osoby, která vešla do pokoje.

„No tak, šerife, nenapínej nás. Koho podezříváš?“ nevydržel starosta.

„Nebudu na nikoho ukazovat prstem, dokud všechno pořádně neprošetřím.“

„Co je s mým otcem?“ zeptal se najednou čísi tichý hlas.

Všichni kromě šerifa sebou trhli a otočili se na něj.

„Zabili ho, Salomanere, zabili! Otec je mrtvý!“ vykřikla Kiara zoufale, vymanila se z Ottisova náručí a vrhla se bratrovi kolem krku. Objal ji, nepřítomně ji pohladil po zádech a beze slova se zadíval na podivnou skupinku u koupelnových dveří. V hlavě měl prázdno. Kdesi na okraji svých myšlenek vnímal pláč své sestry, slyšel strýce, jak něco říká, a hleděl na otcovo mrtvé tělo. Mrtvé…

‚Mrtvé!‘ uvědomila se Kiara konečně definitivnost tohoto slova. Od momentu, kdy našla tělo, až dosud brala slovo „mrtvý“ jen jako jedno z mnohých. Věděla, že by měla cítit úděs, žal a strach, cítila je, ale až teď, když viděla svého bratra bezradně stát uprostřed místnosti, až teď ho konečně procítila. Pochopila. ‚Je mrtvý…‘

„Kdo to udělal?“ zeptal se Salomaner roztřeseně.

„Nechci nikoho obviňovat bez prošetření. Musím vyslechnout všechny, kdo s ním dnes byli, prozkoumat, zda je moje teorie o jedu v poháru správná, a vyšetřit další případné stopy.“

Salomaner nepřítomně přikývl. Potom se obrátil na Kiaru, naznačil jí, aby si šla sednout, a sám pomalu vykročil ke koupelně.

‚Jaké to asi bude, vidět otce mrtvého po tom všem, co jsem udělal? Po všem, co jsem mu řekl? Po všem, co se mezi námi stalo? Už teď se cítím zvláštně, jaké to bude vidět ho tam, nehybného?‘

Zaregistroval, že mu všichni kromě nějakého cizího elfa ustoupili z cesty. Možná by byl raději, kdyby to neudělali. Cítil by se lépe, kdyby ho někdo vzal a odvlekl ho odsud. Kdyby mu někdo vyčetl, že právě on tady nemá co dělat! Nehodný syn! Neměl právo hledět na otcovo mrtvé tělo! Neměl právo na toto poslední rozloučení! Měli ho vyhodit!

Ale nikdo to neudělal, protože nikdo nevěděl…

Zastavil se.

Všechno tu bylo jako vždycky, když se otec koupal. Víno, špinavá voda, ručník na zemi. Jen dvě věci byly dnes zvláštní. Otec si svoje šaty vždy úhledně poskládal a nikdy si nelehal nahý na zem.

‚Proroci! Co jsem to udělal!‘

„Někdo rozházel jeho šaty,“ řekl vysušenými ústy a roztřeseným hlasem. Až pak se uvědomil, jak hloupě to zní.

„Hledal jsem stopy.“

Salomaner věnoval svému otci ještě jeden pohled, potom se bolestně odvrátil a bez dalšího slova odešel ven nejen z koupelny, ale i z místnosti před ní.

V pokoji zavládlo ticho. Nikdo se nepohnul. Nikdo nic neříkal.

„Myslím, že bychom měli jít,“ ozval se nakonec šerif. „Pane správce, zavolejte, prosím, hrobaře, ať se postarají o tělo. Všechno důležité jsem už viděl. Vezmu jen to víno.“

„Postarám se o něho. Je to moje povinnost,“ šeptl správce.

„A vy jste chtěl co?“ obrátil se šerif na elfského vyslance Rady.

„To počká do večera. Do té doby si promluvím s ostatními.“

„Děkuji,“ kývl šerif unaveně, rychlým pohledem ještě přelétl mrtvé tělo na zemi, tiše si vzdychl a sebral nedopitý pohár vína. Potom se se všemi rozloučil a odkráčel pryč.

Pro ostatní byl jeho odchod jako povel, na který dlouho čekali. Správce odešel vzápětí pro hrobaře, starosta do luxusního saloonu uprostřed města, Ottis odvedl Kiaru do jejího pokoje a služka se také vyhrabala ze svého temného kouta na zemi. Pomalu přešla ke koupelně, ve které ještě stále tiše stál modrovlasý elf, a zastavila se u těla pana Fabera. Vtom odněkud vytáhla zlatou minci. Byla to jedna z mnohých, které jí dal po koupeli, anebo přesněji, po krátkém a drsném milování, na které si pan Faber po smrti svojí ženy, Kiařiny matky, zvykl.

S uslzenýma očima k němu přidřepla a něžně ho hřbetem ruky pohladila po tváři.

„Sbohem,“ šeptla, vložila mu zlatku do úst a s další vlnou zoufalého pláče vyběhla ven. Nevšímala si ani elfa stojícího u těla, ani drozda letícího okolo zavřených oken. Byla to vzájemná a absolutně pochopitelná nevšímavost. Každý z nich měl na mysli přece mnohem důležitější věci! Ať už starosti s nedostatečně naplněným žaludkem, obavy o svoji budoucnost, či hledání možného vraha, kterým se zaobíral Caeliun.

Tiše si vzdychl. ‚To se nám to tu pěkně komplikuje. Zajímavé městečko. O zábavu mají na nejbližší dobu postaráno a já zřejmě též. No ale zpět do práce! Khusian čeká,‘ ušklíbl se, ještě jednou se otočil na mrtvolu, překročil Faberovy mírně skrčené nohy a vyšel ven.

Hned na schodech před domem zůstal zaraženě stát. Ucítil cosi zvláštního, ale nebyl si jistý… Okamžitě vybičoval své smysly na maximum a zaměřil je na čaroděje sedícího na schodech pod sebou. Vnímal jeho magii, čichal ji, ochutnával, analyzoval. Byla divná. Velmi divná! S podobnou se ještě nikdy nesetkal.

Lidská magie měla vždy nějaký odstín žluté, hořkou chuť různé intenzity a jemnou ovocnou vůni. Elfská byla čistě modrá, nasládlá, s ostře kořeněným aroma. Předpokládal, že magie půlelfa, kterého zmiňoval starosta, bude cosi mezi tím. Zelená, hořko-sladká, kořeněno-ovocná.

Ale magie tohoto muže vypadala prostě… divně. Okolo čaroděje zářila pastelově-fialová aura, která plynule přecházela do žluté. Pronikavě kyselá chuť a silná květinová vůně překrývaly všechny ostatní případné příměsi.

Zvláštní, opravdu zvláštní…

„Potřebujete něco, pane?“ vyrušil ho Salomanerův hlas. Caeliuna uctivé oslovení od někoho, kdo nevěděl, že je vyslancem Rady, překvapilo. Že by se konečně našel na světě člověk, který elfy nepovažuje za méně než prach pod svýma nohama?

„Potřebujete se mnou hovořit?“ zeptal se Salomaner Faber znovu, aniž by se k němu vůbec otočil.

„Vlastně ano,“ vzpamatoval se elf konečně, sestoupil pár schodů a přisedl si k němu. „Mé jméno je Caeliun Gordien a jsem tu na pověření Rady, abych vyšetřil krádež khusianu.“

„Aha, jsem snad podezřelý?“

„Ano. Stejně jako všichni magicky nadaní. Budu se vás muset zeptat na pár otázek, samozřejmě pod magickou kontrolou, ale chápu, že jste teď otřesený. Počká to. Ale ne dlouho. Situace je vážná a já mám před sebou ještě čtyřicet dva měst a rančů.“

„Chápu. Zítra ráno stačí?“

„Ano. Děkuji mnohokrát, vím, že to pro vás teď není lehké.“

„Hm…,“ nepřítomně zamumlal Salomaner. Opět se ponořil do svých neutěšených myšlenek. Do pocitu hanby a zhnusení ze sebe samého.

Caeliun zůstal sedět vedle něho. Přemýšlel, rozebíral a zhodnocoval všechno, co dnes viděl. Věděl, že ho tato vražda v podstatě nemá proč zajímat, ale nemohl si pomoct. Rozhodně bylo v celém případu pár sporných momentů. Několik důležitých otázek zůstalo nevyslovených a mnoho dalších nezodpovězených. Jeho do šílenství vypěstovaná podezíravost čtvrtého hlavního vyšetřovatele Rady se znovu hlásila o slovo. Ne, nehlásila… Vykřikovala jako smyslů zbavená, protože tady cosi nehrálo! Cosi…

„Chtěl jste ještě něco? Ocenil bych, kdybych mohl zůstat sám,“ vytrhl ho Salomaner dnes už potřetí z myšlenek.

„Promiňte. Hned půjdu. Jen dvě otázky. Nevíte, samozřejmě jen čistou náhodou, kde bych našel jistého půlelfa?“

„Rasinera? V hostinci U Smutné vrby na okraji města. Támhle,“ ukázal rukou do dálky. „A druhá otázka?“

„Nedá mi nezeptat se na vaši magii. Je zvláštní.“

„Vím, říkali mi to. V podstatě mi to říká každý elf, kterého potkám. Vždy mě fascinovalo, jak ji dokážete vnímat. Ale zřejmě vás zklamu, protože nevím, proč je taková, ačkoli jsem se to snažil zjistit několik let. Bohužel. Možná byste mi vy mohl říct víc,“ otočil se na něho a v podstatě si ho poprvé pořádně prohlédl. Jeho modré vlasy a náušnice přešel bez jakéhokoli zájmu, zato od drobného tetování na bradě nemohl odtrhnout pohled.

„Ano, byl jsem otrokem,“ odpověděl Caeliun tvrdě na nevyslovenou otázku, „teď jsem svobodný elf, vyslanec Rady. O vaší magii neumím říct nic konkrétnějšího. Uvidíme se zítra ráno,“ ukončil všechny další případné diskuse, vstal a vykročil směrem k hostinci U Smutné vrby. Skleslého Salomanera nechal zanedlouho daleko za sebou.

Procházel ulicemi, nevšímaje si podivných pohledů elfů ani lidí. Cizí elf, který se bez lidského pána prochází po ulici? Podivné! Elf, který umlčí všechny šerifovi lidi v okamžiku, kdy vyhrne rukáv a ukáže jim něco na svém předloktí? Ještě podezřelejší! Všude kolem něho se ozývalo vzrušené šeptání. Někteří dokonce nevydrželi náhlou změnu zaběhaných pravidel a nahlas si odfrkovali, když procházeli kolem něj. Nevšímal si jich. To všechno patřilo k neobvyklé práci vyslance Rady. Neobvyklé pro elfa.

Dorazil k hostinci U Smutné vrby, který, jak se ukázalo, u žádné vrby nestál. ‚Jedině, že mysleli tohle,‘ řekl si při pohledu na dřevěný štít s vybledlými barvami, kde se matně rýsovala zdeformovaná vrba. ‚Nikdy jsem neměl pochopení pro naivní umění.‘ Prošel pod vysokým obloukem, obešel několik vozů a studnu, která stála uprostřed dvora, a namířil si to k lítacím dveřím naproti.

„Hej ty! Kam si myslíš, že jdeš? Chamraď má místo tam,“ objevil se ve vchodě opilý chlap se sklenicí v ruce a ukázal na jiné dveře hned vedle. Samozřejmě. Kdo by seděl v jedné místnosti s elfy? Mohlo ho to napadnout…

„Děkuji za radu, pane, nejsem zdejší, nevěděl jsem,“ řekl Caeliun pokorně, obrátil se a zamířil ke svým.

„No proto! A nestoupej na chodník, ty zvíře, ten je pro lidi!“

Elf se najednou zastavil v polovině cesty, pomalu se otočil, pohledem přelétl přes koňská lejna na trávě okolo chodníku, až zrakem zakotvil na opilci ve dveřích. Chvíli si ho potichu prohlížel. Zkoumavě, váhavě, provokativně.

Stačilo mu jen málo, jedna myšlenka, jedno slovo, jedno gesto rukou a muž by spadl na zem v ukrutných bolestech. Neměl by šanci elfa zastavit, nebyl mág. To ostatní by ho museli zbičovat, zkopat anebo zranit, aby ho pustil z magického sevření, ale do té doby by muže určitě zabil.

A pak…

Pak by jen byli všichni překvapení, až by se dostali do krajského vězení za napadnutí vyslance Rady, který měl na použití magie povolení! Povolení na použití přirozené, vrozené schopnosti! Jak ponižující… Ale to mu teď vůbec nevadilo. Měl povolení, jež by většina svobodných elfů bez rozmýšlení využila při první dobré příležitosti. Takovéhle příležitosti!

„Co na mě zíráš? Mám ti jednu vrazit?“ vykřikl opilec ode dveří, a přitáhl tak na sebe pozornost několik opilých kovbojů a usměvavých děvek.

Caeliun zlostně přivřel oči. Ruka se mu třásla, jak ji napřimoval před sebe. Pomalu napínal prsty do zlověstného gesta mučení. Několik elfů stojících za ním vydechlo údivem. Nemohli tomu uvěřit! Co je to za sebevraha! Vždyť ho zbijí, zmrzačí, postaví před soud, před kterým ho bez důkazů odsoudí do otroctví, a tam ho zabijí. Určitě ho zabijí. Sebevrah…

Všichni ho napjatě sledovali. Jejich strach a očekávání byly pro Caeliunovy napjaté smysly hlasitými výkřiky. Stačilo tak málo!

Toužil ukázat těmto lidem, že není obyčejný elf, do kterého si může každý kopnout. Toužil se pomstít za všechny roky otrocké dřiny v uhelných dolech. Že za ně tenhle ožrala nemohl? Hloupost! Všichni lidé jsou vinní za své nelidské chování!

V mysli si pomalu formuloval slovo starého elfského jazyka, jež by zhmotnilo proud jeho magie. Nebude mít šanci! Jediná záminka a bude se zmítat v prachu, v lejnech, do nichž ho chtěl poslat, bude křičet o pomoc, bude prosit, aby skončil. Bude se omlouvat za všechno, co udělal. Ale on ho nebude poslouchat!

„Zmizni, ty smrade, nebo se neudržím! Anjo! Dones mi bič, ať tomu elfovi ukážu, kam patří!“ zařval ožrala kamsi za sebe.

‚Anjo…‘

Vzpomínky. Jedna za druhou zaplavily Caeliunovu mysl.

Doly. Lidská žena. Odchod. Bolest. Ponížení. Bratr. Kuchyně. ONA. Služka. Křik. Pláč. ONA. Nehybné mrtvé tělo. ONA. ONA. ONA!

„Anjo,“ zašeptal.

Jeho napjatá ruka se rázem uvolnila a padla k tělu. Vtom odvrátil zrak, otočil se a zamyšleně odkráčel po chodníku pryč. Nevšímal si pobaveného křiku z podřadného lidského saloonu, nevnímal ani poražené tváře elfů na opačné straně.

Jen kráčel vpřed, ponořeny do svých vzpomínek. ‚Anja.‘

Duchem nepřítomný vešel do hostince

„Dáte si?“

„Co?“ trhl sebou překvapeně.

Ani nevěděl, že vešel a kdy si sedl za stůl. Rozhlédl se kolem sebe. Všichni si ho zvědavě měřili. Dokonce i mladá elfka, která jej přišla obsloužit, z něj nespustila oči. ‚Líbím se jí? Nebo jen obdivuje mou chvilkovou odvahu vzepřít se?‘

„Bílé víno a nějaké maso s chlebem.“

„Hned to bude, pane.“

„Prosím vás,“ chytil ji za ruku, „kde bych našel půlelfa Rasinera?“

Elfka kývla hlavou k vedlejšímu stolu, počkala, až ji pustí, a odešla pro džbán vína.

Caeliun se obrátil na půlelfa a zamyšleně si ho chvilku prohlížel. Půlelf. Ještě před hodinkou by si řekl, že je to čirý nesmysl, a teď jeden seděl přímo před ním. Poznával na něm některé elfské rysy; zašpičatělé uši, šikmé oči, ostré rysy tváře, úzké, bledé rty, světlé vlasy; ale všechny byly zjemněné, zeslabené, neurčité. Polidštěné.

Celá staletí lidští proroci považovali elfy za nesmysl, za omyl přírody, který by měl být v optimálním případě vyhubený, v horším jen zotročený. Co by řekli, kdyby viděli toto? Podivné spojení elfa či elfky s dobrovolně uvolněnou kontrolou nad vlastní plodností a muže či ženy bez nutkání křížence ihned po narození utopit.

Půlelf.

‚Jakou má asi magii…‘

Zaměřil na něho svoje smysly a pozoroval. Byl jiný, než čekal, ale… ano… dávalo to smysl. Jeho magie byla ostře modrá se žlutým okrajem, chutnala sladce s velmi jemným nahořklým podtónem a voněla po zvláštním koření. Ano, dávalo to smysl. Tady se dali dohromady elf a člověk s velmi slabým, téměř žádným talentem. Zvláštní…

„Budete na mě zírat ještě dlouho?“ zeptal se půlelf podrážděně.

„Promiňte, nechtěl jsem vás urazit. Hledal jsem vás.“

„A co chcete?“

„Jmenuji se Caeliun Gordien a jsem vyšetřovatel Rady. Byl jsem pověřen případem krádeže khusianu. V souvislosti s tímto případem mě zajímají všichni mágové a talentovaní. Ale protože mi starosta neuměl říct, zda je vaše magie elfská či lidská, musel jsem si to zjistit sám. Mohl bych vám teď položit několik otázek?“ vstal, kývl na elfku, aby víno a jídlo položila na stůl k Rasinerovi, a sám si sedl naproti němu.

„Otázky? Moje magie je čistě elfská. I kdyby se ke mně někdy khusian dostal, co bych s ním dělal? Byl by to pro mě jen bezcenný třpytivý prach. Tak jaké otázky?“

„Možná vám to dosud nikdo neřekl, ale váš lidský příbuzný měl talent. Velmi malý, možná neprojevený, ale měl. A vy jste jej zdědil.“

„Otec byl talentovaný? To jsem nevěděl… A nemýlíte se? Žiji s elfy celý život a žádný mi nikdy neřekl, že bych měl nějaký kousek lidské magie. Ani moje matka o ničem podobném nemluvila, a to mě učila!“

„Rozumím. Ale věřte mi. V tomhle jsem nejlepší.“ Žádná samochvála, jen prosté konstatování faktu.

Rasiner zamyšleně přikývl, napil se pančovaného červeného a hřbetem ruky si utřel stékající alkohol z brady. „Takže já bych khusian mohl použít?“

„Elfové všeobecně můžou khusian využít jen velmi omezeně, přičemž účinky, jež jím dosáhnou, jsou bezvýznamné v porovnání s úsilím, které musí vynaložit na jeho získání. Kdyby byl khusian volně dostupná látka, používali by ho. Lidé mají díky khusianu téměř neomezenou moc, proto mě zajímají. A vy? Vy jste… nazvěme to… zvláštní kategorie.“

„Takže patřím mezi podezřelé? Podezřelé z krádeže khusianu?“ zeptal se posměšně.

Opravdu to znělo směšně. Jak by se půlelf, oddělený od společnosti, s možností opustit město jen s povolením starosty, bez práva vlastnit majetek, mohl dostat k tak drahé a vzácné látce? Hloupost.

„Přiznejme si, že v tomto městečku není prakticky nikdo podezřelý,“ usmál se Caeliun, „ale mám své povinnosti. Musím navštívit všechna města, městečka a ranče v oblasti mně přidělené, vyslechnout všechny magicky nadané lidi a i všechny elfy. Bez rozdílu. Takže když dovolíte, zeptal bych se vás, na co potřebuji, už dnes a mohu si vás rovnou vyškrtnout ze seznamu.“

„Když to berete takhle, proč mě vůbec chcete vyslýchat? Baví vás to?“

„Je to moje práce a já jsem zvyklý svou práci nezanedbávat.“

Rasiner se na něj zkoumavě zahleděl. Přeměřil si ho, zhodnotil. Neměl ho rád. Nikdy nebude mít rád elfy, jako je on. „Jistě…,“ zamumlal ironicky.

Caeliun nereagoval. Tohle dobře znal. Mezi lidmi byl jako elf s příliš velkými pravomocemi nevítaný a elfové ho nesnášeli, protože nebyl už otrokem. Protože tam nezdechl žízní, nerozbil si hlavu o kámen, neotrávili ho, aby zjistili, jak se bude tvářit. Měl být jako ostatní? Měl zemřít, aby na něj mohli smutně vzpomínat? Možná. Ale jemu se do té smrti jaksi nechtělo. A tak se stal z otroka se značkou na bradě rozmarem bohaté lidské ženy s náušnicemi po celém uchu, ozdobou bohatých hostin s modrými vlasy a nakonec vyslancem Rady.

Vždy ho budou nenávidět.

„Nevím, zda vás už někdo vyslýchal pod magickou kontrolou, ale tak či tak vás musím poučit,“ přešel od nikam nevedoucích úvah přímo k věci.

„Konejte svou povinnost!“ rozhodil rukama Rasiner.

Caeliun přivřel oči, krátce a hlasitě vydechl, zakroutil hlavou a zlostně sevřel rty. Někteří umí lézt na nervy! Pak opět pomalu zdvihl hlavu a podíval se půlelfovi do očí.

„Z rozhodnutí Rady, kterou zde představuji, jste povinen podrobit se výslechu pod magickou kontrolou. Nevnímám, nečtu, nepozoruji vaše myšlenky. Nejsem toho schopen, tak jako nikdo jiný. Nedoporučuji vám však lhát, protože budu sledovat vaši magickou auru, na které se projeví i nejmenší změna vaší psychiky. Každou lež či zaváhání zaregistruji a zanesu do vyšetřovacího protokolu. V případě, že budete lhát v důležitých věcech, mám právo předvést vás před soud, kde vás podáním tajného přípravku, podotýkám prudce jedovatého, přivedou do stavu, ve kterém všechno prozradíte. Upozorňuji vás, že málokdo tuto proceduru přežil,“ mechanicky odvykládal naučený text. Bez citu, bez zaváhání. Obyčejně se s elfy takto nebavil. To, že jej mnozí elfové neměli rádi, neznamenalo, že se k nim má chovat jako namyšlený úřednický šašek. Ale tady si zkrátka nemohl pomoci.

„Rozumím. Ptejte se.“

„Podejte mi ruku, v případě, že máte rukavice, sundejte si je, prosím.“

Rasiner se při tom suchém, odměřeném tónu znechuceně ušklíbl, ale poslechl. Caeliun ho chytil za konečky prstů. Jeho oči náhle získaly zvláštní zamlžený výraz. Sledoval i tu nejmenší odchylku od jeho klidu. Hm… to bude těžké…

„Položím vám pět otázek. Odpovídejte stručně a jasně. Nebudete-li něčemu rozumět, zeptejte se. První. Máte alespoň přibližnou představu, co je to khusian a na co se dá použít?“

„Přibližně ano.“

„Druhá. Viděl jste někdy khusian?“

„Neviděl. Vím však, jak vypadá, protože mi říkal Salomaner Faber, mág.“

Caeliun pokýval hlavou. Přísně kontrolované používání khusianu patřilo k standardnímu magickému výcviku na lidské univerzitě.

„Třetí. Vlastnil jste, vlastníte nebo chystáte se získat jakékoli, i minimální, množství khusianu?“

„Ne,“ odpověděl rozhodně. Caeliun zbystřil pozornost. Řekl to příliš rychle, příliš jasně, příliš sebejistě. Při otázce o plánech získat khusian si většina s tou možností aspoň chvíli pohrála, přebrala si výhody a nevýhody a až potom odpověděla. Proč on ne?

„Čtvrtá. Znáte někoho, kdo vlastnil, vlastní nebo se hodlá v blízké budoucnosti dostat k nějakému, třeba jen minimálnímu, množství khusianu?“

Půlelfova aura se prudce zachvěla, roztřásla se. Chuť zeslábla a zesílila, vůně elfovi vrazila do nosu s větší intenzitou. Rasiner měl strach.

Ale pak se najednou zklidnila. Pole se zostřilo, chuť se ustálila, vůně opět nabrala svou jistotu. Bylo to nepřirozené.

„Neznám,“ odpověděl konečně s dokonalým ovládáním svého hlasu i magické moci Rasiner.

„Pátá,“ pokračoval Caeliun, jako by se nic nestalo. „Máte představu, kdo z vám známých lidí či elfů by mohl mít vůli a prostředky na získání khusianu?“

Ticho.

Rasinerova aura se na okamžik změnila, po chvíli se opět uklidnila. Ovládat se uměl dokonale. Ale Caeliun cítil, že ho to stojí mnoho sil.

„Ne, neznám.“

Caeliun konečně pustil jeho ruce, upokojil své smysly a podíval se na půlelfa před sebou.

Zářivě se usmíval. Byl si svým ovládáním jistý. Byl přesvědčený, že ten hloupý elf s náušnicemi nic netuší. Jak by mohl? Jeho matka byla vynikající čarodějka a učitelka. Tenhle elfík jí nesahal ani po paty! Rasiner si totiž také ověřil jeho magii a velmi dobře věděl, že nedosahuje ani jeho zředěné, půlelfské síly! Blázen!

Cizí elf vytáhl nějakou knihu, poznačil si pár údajů, potom ji opět vložil do svého koženého batohu a položil jej k nohám židle. Utřel si pot z čela, snědl pořádný kus dušeného masa se zelím a napil se vína. Nakyslého, ovocného, příjemně osvěžujícího, zkrátka takového, jaké potřeboval. Vyslýchání bylo dost náročné, ale nikdy ne nemožné. Byl nejlepší, a proto ho Rada potřebovala. Pro nic jiného.

„Dáte si ještě něco, pane?“ oslovila ho elfka příjemným hlasem, jakmile tiše dojedl a dopil. Otočil se na ni a prohlédl si ji. Byla celkem pěkná. Ne jako Anja, ale pěkná.

„Teď ne. Ale…,“ zamyslel se na okamžik. „Potom bych pro vás možná jeden návrh měl, smím-li.“

„Smíte,“ koketně se na něho usmála a odběhla.

Elf se opět obrátil na Rasinera, který celou dobu trpělivě čekal a zeširoka se usmíval.

„Vím, že jste si prověřoval moji magii, a vím, že není moc silná. Spíš slabý průměr. Zapomněl jste ale, nebo vám to nikdo nikdy neřekl, že schopnost pozorovat cizí moc s tím vůbec nesouvisí. Musím přiznat, že vás matka učila skvěle. Jste dobrý, avšak ne dost. Lhal jste ve dvou odpovědích. Máte možnost je opravit, ale ne teď. Dnes jsem už unavený z cesty a ze všech událostí, které se staly, a chtěl bych si také něco promyslet v případě vraždy pana Fabera. Odcházím za pár dní. Budete mezi posledními, které budu vyslýchat. Položím vám ty samé otázky a budu chtít slyšet pravdivé odpovědi. Jinak vás dám předvést před soud. Je vám to jasné?“

„A… ano… a… jaké vraždy?“ vykoktal ze sebe Rasiner překvapeně.

„Znal jste pana Fabera? Ach, promiňte, samozřejmě. V těchto menších městech se všichni znají. Pan Faber je mrtvý. Byl jsem právě u starosty, když se to dozvěděl. Šerif zkonstatoval, že je to vražda. Nic víc o tom nevím. Možná byste se měl zeptat pana Fabera mladšího, byl to přece jeho otec.“

„Kdo… kdo ho zabil?“

„Nevím.“

„Jak?“

„Zeptejte se šerifa. To pro mě není důležité. Mě zajímá jen khusian a vaše dvě lživé odpovědi. Za pár dní se vás zeptám znovu. Rozumíte?“

„Ano,“ odpověděl Rasiner nepřítomně.

Caeliun se na něj zaraženě zamračil. Proč ho zajímala vražda nějakého člověka? Ale pak lhostejně pokrčil rameny, vstal, sebral si své věci a zanechal půlelfa jeho úvahám.

Jeho pozornost se obrátila k elfce za barem.

Usmívala se na něj. Podívala se mu do očí, trošku se začervenala a sklopila zrak. Znovu po něm střelila pohledem. Kousla se do dolního rtu, potom to samé místo přejela jazykem a opět na něj přitiskla zuby. Letmým pohybem si upravila vlasy.

Chabě se usmál a ne moc přesvědčeně a sebejistě vykročil směrem k ní. Na okamžik střelil pohledem k zemi. Pak zdvihl hlavu, nadechl se a tiše, skoro šeptem, se zeptal: „Máte tady nějaký volný pokoj?“

„Jeden pokoj máme vždy volný, protože otec za něj žádá hodně peněz.“

„Beru ho a to je i za to víno,“ položil před ní několik mincí. Zalapala po dechu! Tolik peněz pohromadě nikdy neviděla!

„Ale to jste mi dal moc, pane.“

„Tak možná byste mi mohla vrátit, když mi ten pokoj půjdete ukázat. Samozřejmě, kdybyste chtěla…“

„Já nevím, pane, neměla bych… kdyby to otec zjistil…“

„To je v pořádku, rozumím. Počkejte, najdu drobnější,“ řekl automaticky a začal se hrabat ve svém měšci. Po chvilce vytáhl několik menších mincí a natáhl se pro ty na pultě.

Nevadilo mu to. Dokonce ho to i potěšilo! Aspoň se nemusí bát, že zase…

„Počkejte, pane. Já mu to přece nepovím a vy asi také ne,“ zastavila mu ruku a podívala se mu do očí. „Jen to tady uklidím, povím otci, že máme hosta v jeho vzácném pokoji, a doprovodím vás.“

Zarazil se. A je to tady! Opravdu to chtěl? Proč vlastně? I tak to nebude jiné…

S vyprahlými ústy mlčky přikývl a zůstal stát. Drobné mince vrátil opět do měšce. Odvaha ho opouštěla a on se začal nervózně rozhlížet okolo sebe. Rasiner odešel. Stejně jako mnozí jiní elfové, kterým skončila přestávka na oběd.

‚Přestávka na oběd! V dolech jsem takový luxus nepoznal, u paní Jaseny, která si mě koupila, už vůbec ne, a ve vážené společnosti jejího bratra to byl nejhorší čas dne. A mně chtějí něco vyčítat? Ani jeden z nich nebyl v otroctví! Žádny otrok by se na mě křivě nepodíval, protože každý otrok zná cenu, již je třeba zaplatit za svobodu. Vysokou! Tomu však tito elfové s právem na obědovou přestávku neporozumí. Nikdy…‘

„Už jsem zpět. Můžeme jít,“ usmála se na něho, utřela si ruce do zástěry, kterou si potom odvázala a položila ji na poličku za svými zády. Nesměle se na něj podívala a vyšla na dvůr.

Nádech.

Výdech.

Napřímil se a vykročil za ní. Těsně kolem jeho hlavy přeletěl drozd s bílým flíčkem na zobáčku. Užíval si svoji svobodu. Caeliun za ním otočil hlavu a chvíli ho pozoroval. Létal okolo střech, sedl si na větev prastarého kaštanu zasazeného při studni, znovu vzlétl, zatřepotal křídly a vyšvihl se do výšky. Přeletěl nad špinavým střešním oknem a prudce se otočil zpět k zemi. Byl volný a nespoutaný, jak žádný elf nikdy nebude. Už nikdy.

Caeliun tiše vzdychl, zatřásl hlavou a následoval elfku do vedlejších dveří. Pokračovali po dřevěných schodech až do prvního poschodí, kde zastavila, nervózně se na něho otočila, sklonila hlavu a znovu se obrátila ke dveřím. Nakonec otevřela a vešla. Caeliun šel těsně za ní.

Pokoj byl velmi prostý. Nechápal, proč za něj tolik chtějí.

„Je drahý, protože je to tu vyhrazené jen pro jednoho. Obyčejně totiž hosté spávají po čtyřech. Pánům nevadí, když jejich sluhové pár dní žijí ve špatných podmínkách,“ odpověděla na nevyslovenou otázku.

‚Špatné podmínky? Ručím ti za to, maličká, že tady nic takového nenajdeš.‘

„Takže? Může být?“ Zeptala se vesele, rozhodila rukama a otočila se na něj.

Přikývl.

„Mimochodem, já jsem Caeliun,“ zamumlal nervózně.

Ona se nepředstavila.

Stála proti němu, rozhlížela se kolem sebe, přejížděla si prstem po bledých, úzkých, téměř neexistujících rtech, sledovala špičky děravých bot, chytila šňůrku na tenké nažloutlé blůzce a uzlík si dala mezi zuby. Hloupý zvyk. Obrátila se do rohu, prohlédla si stůl s jednou zaprášenou olejovou lampou. Nervózně podupávala nohou…

Čekala.

Pomalu vydechl.

Hodil svůj batoh do kouta, zavřel dveře a zamkl zevnitř. Řekl si, že je to pro pocit jistoty. Jistoty? Hloupost. I tak si není jistý! Téměř obřadně si odložil revolver, odepnul si kazajku a konečně si zpod ní vytáhl papíry ukradené ze starostova stolu. ‚Měl bych se na ně podívat.‘

Vtom ucítil, jak se ho dotkla. Zaklonil hlavu a sykl. Bylo to vzrušující, a přitom jen přejela koncem svého ukazováčku po jeho nahém krku. Zakázané potěšení!

Prudce se obrátil a tvrdě ji objal. Na něžnosti neměl chuť. Co na tom, že ona ano?

Chytil ji za obě uši a začal je jemně hladit. Jedno z nejcitlivějších míst na elfím těle a on to dobře věděl.

Stejně jako to věděla paní Jasena, která mu do jednoho ucha napíchala desítky rozpálených náušnic, aby ho pokořila. Chtěla, aby křičel. Aby ji zoufalstvím prosil na kolenou. Aby dělal vše, co ji napadlo. A on křičel, prosil, dělal. Udělal by cokoliv, jen aby přestala. A ona chtěla tak málo! Potlačit svůj odpor, představit si, že v něm ta stará, zmalovaná lidská žena vzbuzuje vzrušení, a přivést ji na vrchol blaha. Jen tak málo, aby skončila jeho bolest? Co na tom, že zvracel zhnusením po každé podobné noci. Nevadí, že se otřásl při každém pohledu na elfa v zrcadle, když se nechal přinutit k něčemu tak ohavnému!

Dokdy ho to bude pronásledovat!

„Děje se něco?“ zeptala se tiše elfka.

Otevřel oči. Stál proti ní, mechanicky hladil její uši, nic nevnímal.

„Promiň. Špatné vzpomínky. Občas…,“ trhl ramenem.

„Otroctví bylo zlé?“

„Otroctví? Ne. Dodnes lituji, že jsem se nechal vykoupit. Měl jsem si raději rozbít hlavu o kámen.“

Sklonil hlavu, obešel ji, postavil se k ní zády a zamyšleně se zadíval do prázdna.

„To mě mrzí. Pojď. Pomůžu ti, abys zapomněl,“ šeptla mile, chytila ho za ruku a zatáhla ho k posteli.

Usmál se a přikývl. Už nebude myslet na nic špatného. Dnes to bude krásné jako kdysi. S ní to bude možná jiné.

Nahnul se k ní a začal ji líbat. Cítil, jak reaguje na jeho dotyky, a to mu dodávalo sebedůvěru. Bylo velmi příjemné poslouchat její tichoučké vzdechy, které se snažila silou vůle udržet pod kontrolou. Líbilo se mu cítit něčí blízkost. A ona byla navíc tak krásná! Vždy se mu líbily spíše oblé elfky, se širokými boky, s velkými, kulatými ňadry, se silnými stehny, kterými jej mohly pevně obejmout. A tato elfka byla přesně taková! Krásná!

Ani nevěděl, jak ji i sebe zbavil oblečení, a položil ji na postel. Ležela pod ním nahá. Hleděla s očekáváním na něho, vzrušená. Tváře jí trochu hořely. Asi se styděla za své povislé břicho, které se snažila zakrýt kouskem přikrývky.

Rozhněvalo ho to. Surově ji chytil za ruku a odtáhl ji pryč i s kouskem látky, jejž svírala v prstech. Potom se na ni necitlivě svalil a začal ji hrubě líbat. Teď mu na jejích pocitech nezáleželo.

Chtěl ji a chtěl ji hned!

I paní Jasena ho chtěla. Chtěla elfa, bylo ji jedno jakého, jen aby se mohla se svými zážitky chlubit ve společnosti bohatých. Potom byla aspoň na okamžik ozdobou snobských večírků. Nejvíc se všichni bavili, když napodobovala jeho bolestný výraz při vkládání náušnic, zatímco on stál hned vedle s mísou ovoce na hlavě a potichu trpěl. Mnohokrát za ním poslala své starší a ošklivější přítelkyně, aby se o ně postaral.

Tolik se styděl, že nedokázal odmítnout. Že se bál obyčejné bolesti…

Nikdy nezapomene na roky pokory a ponížení, jež u ní zažil. Vždy si na ně bude pamatovat, a i kdyby nechtěl, náušnice mu je připomenou. Ach, jak rád by se jich zbavil! Ale byl na to příliš slabý. Příliš slabý, aby zůstal v otroctví, příliš slabý, aby se vzepřel paní Jaseně, příliš slabý, aby si odřezal kus ucha. Ne, to nedokázal. Určitě ne…

Ucítil, jak mu elfka jemně přejela jazykem po krku, a opět se vzpamatoval. Nadzdvihl se a začal si ji pozorně prohlížet. Její tvář, bříško, nohy i světlé chloupky mezi nimi. Věděl, že jí to je nepříjemné, protože opět zčervenala. Jemu to však bylo jedno. Rukama rychle přejížděl po její hebké pokožce, jako by jí nikdy neměl mít dost. I ona zdvihla ruce a přejela mu po hrudníku.

Přesně takto se ho kdosi dotkl a nebylo to tak dávno. Rozhodně ne dost dávno pro Caeliuna, aby zapomněl. Pamatoval si to ráno, kdy ho paní Jasena zavolala do své pracovny a řekla mu, že bude několik měsíců pobývat u jejího bratra, protože ona jede na dlouhou cestu. Tehdy ho naposledy pohladila po hrudi a odešla. Nikdy víc ji už neviděl. Naštěstí.

Elfka se na něho zamyšleně podívala a pak se opět pokusila upoutat jeho pozornost několika vášnivými polibky. Podařilo se. Okamžitě se vzpamatoval, uvědomil si přitažlivou elfku pod sebou i touhu, která jej zaplavovala.

---

Mezi dřevěné lišty okenic policejní stanice se namáhavě probojovávaly sluneční paprsky. Vrz, vrz. Věznice dnes zela prázdnotou. Vrz. Před třemi dny byli tři bezvýznamní vězni propuštěni zpět na svobodu. Vrz, vrz. Všude vládl klid. Vrz. Ticho přerušovalo jen vrzání dřevěné rozviklané židle, na níž se líně pohupoval šerif s nohama položenýma na stole. Posledního vězně ráno popravili a on si teď ani neměl s kým popovídat. Mohl jen čekat, kdy do kanceláře přijde další podezřelý.

Šerif se usmál. ‚Byla to dnes ale pěkná poprava!‘ Určitě překonal svůj osobní rekord. Šest střel za čtyři sekundy i s tasením. A to ani nepoužil magii! Paráda! Nádherná poprava…

Vrz. Naklonil se ke stolu a vzal z něj sklenici plnou whisky. Vrz, vrz. Znovu se převážil dozadu, napil se, labužnicky si pohrál s alkoholem na jazyku a polkl. Vrz. Krása! Tak dobrou whisky vyrábí jen na Západním pobřeží. Byla skoro tak dobrá jako doutník, ze kterého si potáhl. Vrz, vrz. Sklenici opět položil na stůl a začal si hrát se svým revolverem. Několikrát ho otočil kolem prstu, potom ho natáhl a namířil před sebe. Těžkou botou kopl do okenice a dovolil tak jarnímu vzduchu navštívit jeho stanici.

Znovu zatočil revolverem, namířil na letícího drozda a vystřelil.

„Zatracená potvora,“ zamumlal, když netrefil, odplivl si do silné vrstvy prachu na dřevěné podlaze a zasunul revolver do pouzdra.

Tasil, zatočil jím, odjistil, namířil před sebe, vystřelil.

Vtom se otevřely dveře a kdosi vešel dovnitř.

„Do prdele!“

Židle rázem dopadla na všechny čtyři nohy. Šerif prudce natáhl ruku přes stůl. Rychle sevřel dlaň v pěst a zamumlal pár tichých slov.

Osoba, která vešla do místnosti, zůstala zaraženě stát, zatímco kroužící náboj levitoval před jejím hrudníkem.

„Proroci, to neumíte klepat!“ zarval šerif naštvaně.

Náboj s cinknutím dopadl na dřevěnou podlahu.

„Promiňte, já… nenapadlo mě,“ řekl Salomaner Faber roztřeseným hlasem. „Dostal jsem vzkaz, že mám přijít.“

„Ano, posaďte se, chtěl jsem s vámi mluvit. Dáte si něco? Whisky?“ nepočkal na odpověď, nalil a podal mu sklenku. „Je mi líto vašeho otce. Byli jsme dobrými přáteli. Teď mě mrzí, že jsme na sebe v posledních dnech měli tak málo času…,“ začal šerif přátelsky.

Salomaner svěsil ramena, sklonil hlavu a upřel svůj pohled kamsi do prázdna.

„Myslím, že váš otec si zaslouží, aby se našel viník a byl potrestán, v čemž mi doufám pomůžete. Takže. Kde jste byl dnes od rána až do této chvíle?“

Salomaner se na něho nepěkně podíval. Neměl rád lidi, již na něho používali tento tón. Pohrdavý, úřednický.

„Ráno jsem se vzbudil jako obvykle, snídani jsem snědl sám ve svém pokoji, potom mě otec poslal zkontrolovat zboží určené na další přepravu, což jsem dělal bezmála celé dopoledne. Otci jsem přinesl dokumenty, informoval jsem ho o situaci a šel do města.“

 „Ano, vím, vždyť jsme se srazili ve dveřích, když jsem byl vašeho otce pozvat na svatbu mé nejstarší dcery. Spíš by mě zajímalo, co jste dělal potom.“

„Vypil jsem jednu sklenku whisky v saloonu na náměstí a šel jsem se projít do lesa, kam chodívám každý den. Nikoho jsem nepotkal až do chvíle, kdy mě na ulici zastavil otcův sluha a křičel něco o jeho smrti. Nevěřil jsem mu, ale šel jsem se podívat. Do poslední chvíle jsem nevěřil, že je to pravda. Nevěřil…,“ tiše opakoval a pohled upíral na inkoustové skvrny vpité do dřevěného stolu.

„Takže po té, co jsme se potkali ve dveřích domu vašeho otce, jste strávil přibližně hodinu o samotě v lese? Hm. Zajímavé… Mimochodem, váš otec si mi postěžoval, že než jste odešel, tak jste se pohádali. Kvůli čemu byla ta hádka, smím-li se ptát?“

„Obávám se, šerife, že je to soukromá věc, do které vám nic není,“ řekl tvrdě Salomaner.

 „Mýlíte se, pane Fabere, do té hádky mi je hodně! Podle toho, co mi říkal, usuzuji, že to byla velice ostrá hádka. Popíráte to?“

„Nazval bych to spíše výměnou názorů, která je absolutně bezvýznamná. Jak si totiž detektiv vašeho formátu jistě všiml, otec byl živý, když jsem odtamtud odcházel. Takže nevím, z čeho se mě tu snažíte obvinit.“

„Já jsem vás neobvinil. Měl bych?“ šerif se naklonil přes stůl a zkoumavě se na něj podíval.

Sledoval jeho jemnou tvář, kterou jistě zdědil po své matce, protože Sien Faber měl o dost hrubší rysy. No jistý si být nemohl, protože Salomanerovu matku nikdo nikdy neviděl. Proroci vědí, s jakou prostitutkou ho zplodil!

Salomaner se odlepil od opěradla židle, narovnal záda a probodl šerifa zlostným pohledem. „Já jsem svého otce nezabil!“ zasyčel.

„To jsem ani nikdy neřekl, pane Fabere. Ale nepopíráte, doufám, že jste měl motiv pro jeho vraždu? V městečku je všeobecně známé, že jste už delší dobu měli osobní, blíže nedefinované spory, pro které vás otec chtěl vydědit. Nezdá se vám podezřelé, že zemřel právě dva dny před plánovaným setkáním šesti svědků původní závěti?“

Salomaner mlčel. Na toto neměl co říct.

Šerif se spokojeně usmál. Dostane ho tam, kam patří! Byl to obyčejný parchant, který dělal hanbu všem slušným lidem!

„Neodcházejte, prosím, z města, pane Fabere, a budu rád, když se zítra tak kolem oběda zastavíte. Do té doby bych měl vědět, co je to za jed. Znáte to. I když ovládáme magii a mnohé věci nám jdou lehce, jiné potřebují svůj čas a některé, bohužel, nezvládneme nikdy,“ řekl najednou šerif zamyšleně.

„Nebo jen s khusianem,“ dodal Salomaner při vzpomínce na modrovlasého elfa, se kterým byl dohodnutý na zítřejší ráno. To by měl stihnout. Proroci! Všechno se na něho valilo!

„Ano, nebo jen s khusianem. Teď běžte, čekám vás zítra. A nepokoušejte se utéct, své muže jsem upozornil.“

Salomaner přikývl. Útěk mu ani nepřišel na mysl. Věděl, že by to nemělo smysl. V této zemi se nedalo zmizet na dlouho a už vůbec ne s takovou šíleně jedinečnou magickou aurou, jakou měl on.

Vstal, potichu vyšel ven, zavřel za sebou dveře strážnice a nechal šerifa jeho úvahám.

***

Tak moc po ní Caeliun toužil! Chtěl ji celou! Nádhernou elfku… Vzrušovala ho! Chtěl ji!

Ale…

Stále se nic nedělo. Proč ještě nic necítil? Že by znova… Ne! Dnes to má být dobré! S touto elfkou to má být dokonalé a krásné! ‚Prosím! Já ji chci! Já ji tak moc chci! Je krásná, nádherná! S ní se mi určitě podaří to prolomit. Já chci být zase jako předtím, abych mohl…‘

„Co se ti stalo, Caeliune? Nelíbím se ti?“ zeptala se najednou tiše při pohledu dolů, kde neviděla ani stopy po jeho vzrušení.

Jeho tvář rázem ztuhla, jeho výraz se změnil ze žádostivého na bolestný.

Už nemohl dál!

„Caeliune? Jsi v pořádku?“ zeptala se ho elfka starostlivě. Ničemu nerozuměla. Vždyť za ní sám přišel, sám jí navrhl, aby šli na pokoj, a teď se přemáhá, aby ji vůbec políbil? Proč na ni jeho tělo vůbec nereaguje?

„Zmiz,“ řekl tiše, odkutálel se od ní, svěsil nohy přes okraj postele a bosá chodidla položil na studenou zem. Seděl se skloněnou hlavou, díval se na vlastní kolena.

„Co se ti stalo?“

„Běž pryč,“ odsekl.

Najednou ucítil, jak mu prstem přejíždí po jedné z mnoha jeho hlubokých jizev na zádech. Trhnul sebou. Pak ho políbila. Vzrušovalo ho to, a přece…

Nic. Nic se nestalo. Už opět selhal! Znovu.

„Řekl jsem, abys vypadla!“ zařval na ni zuřivě, vstal, zvedl její šaty ze země a hodil je po ní.

Elfka na něho vystrašeně koukala. Nepronesla jediné slovo. Jen se co nejrychleji oblékla, roztřesenýma rukama si z tváří setřela slzy a vyběhla z pokoje. Dveře se za ní zabouchly.

Třísk! Ozývalo se v pokoji ještě dlouho…

Caeliun bolestně přivřel oči a sklonil hlavu. Nechtěl jí ublížit. Nechtěl… Ztěžka si sedl na postel a zabořil hlavu do dlaní. Chvěl se bezmocí. Nemohl nic dělat! Byl úplně zbytečný, chudák, mrzák! Nic už nebude jako předtím! Znovu ji zradil a znovu pro nic! Nenáviděl se! Tak moc se nenáviděl…

Křečovitě sevřel pár svých modrých vlasů a z celé síly zatáhl. Bolelo ho to, ale on jen táhl a táhl, až se jeho ruce náhle uvolnily a prudce vrazily do nahých stehen. Otevřel oči a podíval se na několik modrých vlasů omotaných kolem dlouhých prstů. Zhypnotizovaně je sledoval. Jejich barva přímo před jeho očima slábla a vytrácela se. Bělely. Za krátkou chvíli pustil na špinavou zem několik dočista bílých vlasů. Tiše vzdychl a zakroutil hlavou. Pak si promasíroval místo po vytrhnutých pramenech, stáhl si koženou šňůrku, která svazovala jeho zapletený cop, a připravil se tak o dalších pár vlasů. Nevadilo mu to. Měl jich i tak příliš mnoho. Jemně si je prohrábl prsty a nechal je volně padat až do půlky zad.

Zvlněné, modré, voňavé jako moře. Svobodné, bezbřehé moře… Nosil svou nekonečnou svobodu na hlavě, protože z hlavy mu ji možná už nadobro vytloukli.

Nakonec padl na postel a unaveně zavřel oči. Proč si vůbec myslel, že tentokrát to bude jiné? Protože mu tato cizí elfka připomněla Anju? Tu mu připomínaly i ty dvě kdysi dávno, a s nimi mu to též nevyšlo. Tak co si myslel?

‚Nemyslel jsem a to byla chyba! Jsem hlupák!‘

Nadával si, proklínal se. Nenáviděl se za to, co se z něho za všechny ty roky stalo. Kdysi, před sedmi sty padesáti lety, když byl ještě mladý a svobodný, tehdy byl jiný. Netrápily ho jizvy, nenosil modré vlasy protestu, neměl vepsán celý svůj trpký osud ve strhané tváři, nemusel se bát, že selže pokaždé, když se pokusí pomilovat se s pěknou elfkou.

‚Změnil jsem se,‘ zkonstatoval trpce.

Nevěděl, jak dlouho ležel se zavřenýma očima nahý na posteli. Čas nebyl důležitý. Jen plynul okolo něj, nedotýkal se ho.

Venku na větvi seděl drozd a odpočíval. Měl plné břicho, spokojeně si odfukoval a pozoroval slunce. Pomalu se vydalo na svoji pouť k západu, ale drozd věděl, že bude trvat ještě pár hodin, než tam dorazí. Do té doby si možná ještě stihne najít nějakou tu samičku. Možná. Nevyzkouší-li, nezjistí. Odrazil se od větve, přeletěl kolem okna, za nímž ležel na staré posteli nahý elf, a letěl dál…

…zatímco Caeliun konečně otevřel oči, pomalu zdvihl hlavu, opřel se o lokty, posadil se a konečně se natáhl pro šaty ležící na zemi. Oblékal se bezmyšlenkovitě, mechanicky. Zelenohnědá, zmačkaná košile s výšivkou okolo špičatého výstřihu, tmavé podkolenky, hrubé kalhoty, zelená kazajka, pevné boty.

Ještě se natáhl pro revolver ležící na stole, když mu najednou pohled sklouzl na ukradené papíry od starosty.

‚Celní a převozové doklady za poslední rok. Měl jsem skutečně štěstí. K tomuto se obvykle tak lehce nedostanu. Uvidíme, jestli mi v něčem pomůžou.‘

Zamyšleně si k nim sedl a zanedlouho se ponořil do světa zboží, peněz a poplatků. Jeden řádek za druhým. Koření z Jižních hor, čokoláda z východu, káva rovněž odtamtud, stříbro ze Severní vrchoviny, hedvábí z Východní planiny, solené ryby od Jižního moře, železná ruda z centra, papír z výrobny z hlavního města, tabák z plání na severu, pravý nugát z východu…

‚To nedává smysl.‘

Rychle přeletěl pohledem od jednoho řádku k druhému, prolistoval mnoho papírů, v hlavě si promítal celou mapu, v duchu kmital od jednoho města k druhému, cestoval z jihu na sever a odtud na východ.

Tabák, koření, kakao, víno, koňak, samet, hedvábí, papír, ryby, střelný prach, zlato, perly, ovoce, ořechy…

Jih, východ, sever, střed.

Caeliun Gordien se najednou usmál, opřel se o opěradlo židle a založil si ruce za hlavu. Spokojeně si oddechl. Konečně rozuměl. Bylo to nad slunce jasnější!

„Pašerák,“ řekl si sám pro sebe.

Nahlas se zasmál.

„Pašerák, o kterém ví celé městečko. Všichni! Pašerák! Pašerák!“ vykřikl potěšeně.

Vstal a se zářivým výrazem ve tváři se začal procházet po pokoji.

„Že mě to nenapadlo dřív! Zboží ze západu a zvláště ze Západního pobřeží je nejdražší, nejvzácnější, nejkvalitnější a zároveň jsou na něho uvalená nejvyšší cla a poplatky. Pašerák ho sem dostane za čtvrtinu oficiální ceny. Mohlo mě napadnout, že tohle městečko si nemůže dovolit platit za tak drahé zboží. Celou dobu jsem to měl před očima! Všichni jsou zásobováni ze Západního pobřeží. Starosta mi nabídl koňak ze Západního pobřeží, Salomaner Faber měl šaty ze Západního pobřeží, šerif měl typ revolveru, který se vyrábí jen na Západním pobřeží! Pašerák! A všichni tu o něm vědí! Jsem hlupák! Hlupák! Jak to, že jsem na to nepřišel dřív! Hlupák!“ křičel a smál se.

Náhle shrábl starostovy papíry, nacpal je do batohu a vyrazil ven. Nevšímal si pohoršených pohledů lidí, když procházel po „jejich“ chodníku. Nevšímal si drozda poletujícího kolem. Nevšímal si vzlyků mladé elfky, jež se ozývaly za lítacími dveřmi. Nic z toho nebylo důležité!

Utíkal přes úzké cestičky, široké náměstí, vrážel do lidí, kteří pohoršeně mumlali, vyhýbal se elfům, obcházel děti a blížil se k městské radnici. Ke starostovi. Rozpuštěné vlasy za ním vlály a on utíkal dál.

Možná konečně po dlouhých měsících hledání na něco narazil! Konečně! Už toho začínal mít plné zuby. Týdny a týdny cestování, tisíce vyslechnutých lidí a elfů, stovky urážek a napadnutí. Chyběl mu domov, jeho klid, jeho tiché místo, kde by mohl hlavu složit, zavřít oči a pokojně přemýšlet o minulosti.

Khusian ukradli z tajných skladů Rady na Západním pobřeží, pak sudy odvezli někam do vnitrozemí, a tam se po nich slehla zem. Caeliun moc dobře věděl, jak jsou pašeráci navzájem propojeni, jelikož bratr paní Jaseny, u něhož mnoho let žil, byl jedním z nich. Byli to zvláštní lidé. Nikdy se navzájem neviděli, ani neznali svá pravá jména. A přece vytvářeli úžasnou, neproniknutelnou a nepolapitelnou síť točících se peněz a vzácného zboží.

V tomto městečku sídlil pašerák. Musel jej najít, promluvit si s ním, ujistit ho, že jej nehodlá prozradit Radě, ani zmařit jeho obchody. On měl úkol najít khusian, a ten musel splnit. Musel! Jinak se nemohl vrátit domů. Musí ho najít, musí ho najít…

„Prosím vás… potřebuji… mluvit… se starostou… hned!“ vybafl zadýchaně na strážníka u dveří městské radnice.

„Je mi líto, pane, od té doby, co starosta odešel do domu svého bratra, pana Fabera, se tady neukázal a já nemám ani ponětí, kde by mohl být. Je mi líto, pane. Zkuste to zítra.“

„Ale vždyť odtamtud už odešel! Kde je?“

„Je mi líto, nevím. Přijďte zítra.“

„Zítra…,“ řekl Caeliun tiše a zklamaně se obrátil k odchodu.

Nechtěl čekat do zítřka, nechtěl čekat už ani jednu minutu. Chtěl konečně najít ten prokletý khusian, odevzdat ho Radě a jít domů!

„Zítra tady určitě bude, pane,“ ubezpečil ho ještě strážník s předstíranou zdvořilostí a vypoklonkoval ho ven.

Caeliun zůstal před vchodem do radnice zaraženě stát. Cítil, jak se radost z jeho stopy pomalu mění ve smutek. Byl bezradný, bez možnosti konat, bez možnosti něco urychlit. Starostu mohl přinutit, starostovi měl čím vyhrožovat, na ostatní však nic nevěděl, a než by něco našel, bylo by pozdě. Byl obětí času, který neúprosně plynul. Čím víc času uplynulo od krádeže khusianu, tím menší měl naději, že ho najde. Pokusil se uklidnit a přesvědčit se, že jeden den navíc nic neznamená. ‚Co je to jeden den v životě elfa? Zítra. Najdu ho zítra…‘

Opět pomalu vyrazil kupředu, nevěděl, kam míří, jen kráčel.

Prošel náměstím, hlavní ulicí, u dřevěného mostu zabočil doleva a pokračoval kolem kukuřičného pole. Díval se pod nohy, vyhýbal se kamenům a výmolům na vyšlapané cestičce a větší kaluže obcházel. Mířil k chatrči na okraji pole, v jejímž stínu si chtěl chvilku posedět. Zhluboka dýchal, snažil se co nejvíce zklidnit, což se mu, jak s potěšením zkonstatoval, dařilo. Krok, nádech, krok… Uvažoval, kdo by mohl být tím pašerákem. Výdech, krok, nádech. Vzlyk. Musel to být někdo bohatý. Vzlyk. Očividně bohatý! Vzlyk. Krok, výdech, krok… Někdo obklopený zbožím ze Západního pobřeží. Vzlyk. Nádech, krok.

Zastavil. Až teď si uvědomil zvuk pláče rozléhající se po okolí.

Zněl žensky, mladě, lidsky. Kdo by tady mohl plakat? Tady, téměř na konci městečka, u opuštěné boudy na okraji kukuřičného pole? Udělal dalších pár obezřetných kroků směrem k dřevěné chatrči a nakoukl přes silně zašpiněné sklo dovnitř. Někdo tam seděl. Žena.

Poslouchal, rozhlédl se kolem sebe, zaostřil mezi stromy lesa, který začínal u ohybu řeky kousek za chatrčí. Nikoho neviděl. Všude bylo ticho a klid. Otáčel se. Po okolních cestách právě teď nikdo nešel, nikdo se nekoupal v blízkém potoku, nikdo nestál na mostku, nikoho neviděl ani mezi domy v městečku. Ani za sebou, kromě kopců rýsujících se v dálce, nic nespatřil.

Stál a váhal zda opravdu vstoupit dovnitř. Žena zřejmě o žádnou společnost nestála a on vlastně také ne. Právě teď, více než kdykoliv předtím, potřeboval být sám. Jen on a jeho myšlenky. Mnoho, mnoho myšlenek. Khusian, pašerák, Anja, elfka, cesta… Teď opravdu neměl čas zabývat se plačící ženskou…

‚Upřímně. Elf má času vždy dost, ale že bych měl chuť uklidňovat nějakou odstrčenou milenku…,‘ zamračil se Caeliun a otočil se zády k domu, z nějž se stále ozývaly hlasité vzlyky. ‚Potřebuji se soustředit. Potřebuji přemýšlet.‘

Další hlasitý vzlyk. Otočil hlavu k chatrči. Žena stále plakala. Otráveně zvedl oči v sloup, zavrtěl hlavou, pak ztěžka vzdychl, natáhl ruku a s vrzáním otevřel dveře.

Plavovláska uvnitř sebou trhla a vyplašeně se na něho podívala.

„Slečno Faberová,“ oslovil ji tiše. Nereagovala.

Opět vzdychl, vešel, zavřel za sebou a sedl si k ní na hromadu zalátaných pytlů.

„Běžte pryč, prosím,“ zašeptala, ale ne příliš přesvědčivě.

„Neměla byste být teď sama.“

Vyčítavě se na něj podívala. Co je mu do ní? Ale neřekla žádné další slůvko protestu. Opět sklonila hlavu a dívala se na své spletené prsty. Cítila, jak na ni hledí. Nedotýkal se jí, mlčel, čekal. Byl tu, pro případ, že by se rozhodla přijmout jeho pomoc.

„Proč jste přišel?“

„Nevím. A vy jste tu proč sama?“

„Nechci nikoho vidět,“ řekla náhle tvrdě. „Nechci, aby se někdo třeba jen podíval na člověka, jako jsem já!“ Najednou se na něho otočila a podívala se mu do očí. Nerozuměl. „Víte, co jsem si pomyslela jako první, když jsem zahlédla otcovo tělo?“ Viděla, jak Caeliun zavrtěl hlavou. „Řekla jsem si – teď mi alespoň nikdo nebude bránit ve svatbě s Ottisem. Jak mě mohlo něco takového napadnout, když právě umřel můj otec? Jak! Jsem bezcitné zvíře, odporný sobec, hnusný had…“ Opět sklonila hlavu.

„Neobviňujte se. Jednoho v takovém případě napadají různé věci. Není jednoduché uvědomit si definitivnost smrti v momentě, kdy jí čelíte tváři v tvář. Nemusíte se za nic stydět. Je přirozené, že jste jako první viděla řešení problému, který vaši mysl zřejmě dlouhou dobu zaměstnával, a až poté jste pochopila, co všechno toto řešení přináší. Vyplačte se, pomůže vám to, ale neobviňujte se. Vy jste, předpokládám, svého otce nezabila.“

„Ne! Nikdy! Můj otec byl skvělý člověk! Proč musel zemřít? Kdo ho zabil? Vždyť nikdy nikomu neublížil! Nikdy!“

„Ani elfovi? Nerad to přiznávám, ale my elfové umíme být občas podlí. Sám jsem zažil několik takových vražd, kdy elfský sluha zabil svého pána ve chvíli jeho největší bezbrannosti.“

„Otec elfské sluhy neměl. Nepovažoval zotročování a ponižování elfů za správné. Víte, co udělal, když jsem mu udělala ve zlatnictví scénu, že od špinavých elfů zásnubní čelenku nechci? Promiňte mi ten výraz…,“ střelila po něm pohledem, ale on nereagoval. Opět se otočila tváří k podlaze. „Zfackoval mě! Přímo tam, před nimi! Nevím, jestli jsem tváře měla červenější od těch pohlavků anebo od hanby. Bylo to hrozné. Čelenku mi samozřejmě koupil. Navíc do mého zásnubního průvodu najal několik elfů právě z tohoto zlatnictví. Ostatním lidem říkal, že chtěl, aby průvod vypadal honosněji, ale mně řekl jasně, že mi chce dát pořádnou lekci. Proto poprosil i Ottise, bojovníka za svobodu elfů, aby se k nám přidal. Taková hanba…“

„Bojovníka za svobodu elfů?“ zopakoval nevěřícně. „Není to ten… zajímavý… mladík, který vás objímal v domě vašeho otce?“

„Ano, to je on. Můj snoubenec. Umíte si představit, jak otec zuřil, když jsem mu řekla, že jsem odmítla jím vybraného ženicha!“

„To jste se do Ottise tak rychle zamilovala anebo…“

„Ne, ale vy jste neviděl toho exkluzivního ženicha, kterého mi otec našel! Proroci! To bylo něco strašného! Nesympatický chlapík, na půl těla chromý a ještě mu z povislého koutku tekly sliny. Odporné! A jaké si na mě dělal nároky! Nechal mě podržet několika svými poskoky, aby mi mohl na krk pověsit svůj náhrdelník. Ottis mě tehdy bránil! On jediný! Utržil mnohá zranění, o která jsem se mu potom starala, protože jsem se mu cítila zavázaná. No a tak nějak se to stalo… trávili jsme spolu čas, hovořili jsme spolu, poznávali se, zamilovali a nakonec i zasnoubili, ač otec byl proti tomu.“

„Samozřejmě. Jeho tolerance skončila, jakmile se měl mladík hájící elfy dostat do jeho rodiny…,“ zamumlal Caeliun jízlivě.

„Ne, tak to nebylo! I když je pravda, že si to myslelo celé městečko. Otci vadila jeho chudoba. Vadilo mu, že Ottis dělá sluhu a nemá dostatečný plat, aby mě uživil. Nikdy mi nevyčítal, že jsem si vybrala elfa.“

„Elfa?“

„Tak Ottise občas přezdívají.“

„Aha… Ale váš otec byl přece dost bohatý, nemohl ho zaměstnat? Co vlastně dělal?“

„Věnoval se obchodům, ale jakým, to netuším. O tom se mnou nemluvil, prý to není pro má citlivá ouška. Ale Ottise by zaměstnal. Ten však na to byl příliš hrdý. Říkal, že se o mě postará i bez otcovy pomoci. A teď mu ani nic jiného nezbude…,“ řekla smutně, opět se rozplakala a vrhla se Caeliunovi do náručí.

Objal ji, mechanicky ji hladil po zádech a dlouhých, plavých vlasech. Chvíli ji nechal, aby si poplakala, ale potom se o jeho pozornost hlásily starosti a povinnosti. Musel si jít promluvit se šerifem, možná by mohl opět zkusit najít starostu, prověřit pár dalších faktů. Zpět do práce!

„Měli bychom jít. Zavedu vás k vašemu snoubenci, ano? Chcete?“ Přikývla. „Tak pojďte,“ pomohl jí vstát, dovolil jí opřít se o něho, počkal, než si utře oči, a vyšel s ní ven na denní světlo.

„Děkuji,“ šeptla, konečně se od něj odlepila a pomalu vyrazila vpřed.

Šli cestou mezi řekou a kukuřičným polem. Nemluvili. Kráčeli v tichu, každý ponořený do vlastních myšlenek. Blížili se k mostu.

Okolo nebylo nikoho, jen nějaký drozd poletoval nahoru a dolů a hledal si samičku, kterou by mohl okouzlit svým zpěvem a peřím. Á! Tam jednu zahlédl! Zatrylkoval pár tónů a vrhl se směrem k ní. Doufal, že se jí bude líbit. Věděl, že skvrnka na jeho zobáčku mu může trochu ztížit situaci, ale proto se přece nenechá odradit! Musí si věřit! Sletěl níž. Začal notovat svůj typický začátek, jaký neuměl zazpívat žádný jiný drozd na světě, pak přešel do melodie, která se předávala z generace na generaci, a než k ní přiletěl, ukončil píseň tichým, takřka nesmělým napodobením skřivánčího hlásku. Zaujal ji! Jupí! Několikrát ji obletěl, vydal ze svého citlivého hrdla tiché dukduk a odletěl o kousek dále. Musí se ještě snažit! Najednou uslyšel trilkot jakéhosi soka. Zmateně se podíval kolem sebe, ale nikoho neviděl. Divné. Kdo si to tu dovoluje vyzpěvovat v jeho teritoriu! Zakřičel pobouřeně tiktstikts a doufal, že takové varování bude každému stačit!

Elf se usmál, zakroutil hlavou a už nedráždil ubohého drozda, který se snažil získat si samičku. Ztichl, pokračoval v chůzi vedle Kiary a v duchu si promítal, co vše ještě musí zařídit. Potřeboval si někam sednout. Někam, kde by měl klid, kde by mohl vzpomínat. Co všechno slyšel od bratra paní Jaseny? Jaká jména? Jaké obchodní trasy zmiňovali…?

Zachmuřil se a zatřásl hlavou. Nedokázal se soustředit. Musí doprovodit Kiaru k jejímu snoubenci, zařídit, co půjde, a potom… potom na to přijde.

„Ty smrade! Zabiju tě, slyšíš! Zabiju tě, ty jedna úřednická svině!“

Caeliun se vyplašeně díval před sebe. Nějaký elf s plešatou hlavou, v ušpiněné plátěné zástěře běžel naproti nim, červený zlostí. Přeběhl přes mostek, rychle utíkal po cestičce podél kukuřičného pole, zakopával, ale ničeho si nevšímal. Před sebou měl jediný cíl!

Kiara nechápavě kmitala pohledem od jednoho elfa k druhému. Caeliun zastavil, natáhl ruku směrem k plavovlásce a posunul ji za sebe, zatímco nespouštěl pohled ze starého elfa, jenž se na něho řítil a vykřikoval jednu nadávku za druhou. Nerozuměl. Jenom stál a čekal, co se bude dít. Počítal s tím, že ať už má ten elf proti němu cokoli, nedovolí si ho napadnout před člověkem. To by si rovnou mohl uvázat smyčku kolem krku. Jistě na něj nezaútočí. Doběhne k němu, poví mu, co si o něm myslí, a pak se uvidí. Nakonec si jistě pohovoří jako civilizovaní…

Vtom však plešatý elf zastavil, napřímil obě ruce před sebe a prudce zaútočil. Výkřik! Caeliun rychle hodil Kiaru na zem a sám se vrhl do bahna pod sebou. Bláto pod jeho nohama se rozprsklo všude okolo. Pošpinilo mu vlasy, věci, tvář, ruce, boty.

„Neuhýbej, ty zbabělče, a bojuj!“

Bojovat? To se mohl nechat zabít rovnou. Vždyť jeho magie nedosahovala ani čtvrtiny síly tohoto zuřivce!

„Proč? Co chcete? Co jsem udělal?“ zakřičel na něj Caeliun plazící se od rozhněvaného elfa co možná nejdál. Pryč! Křečovitě svíral batoh se všemi věcmi a ustupoval. Pryč! Bořil se do rozmočené hlíny, odíral si dlaně o skryté ostré kameny v ní, ale plazil se dál. Pryč!

„Cos udělal? Ty se ještě ptáš? Znásilníš mi dceru a ještě se ptáš! Pokrytče!“

Elf ve špinavé zástěře opsal rukou ve vzduchu velký oblouk, pomalu zavřel všechny prsty v pěst, do které cosi zamumlal, a pak ji prudce vystřelil směrem k Caeliunovi. Zároveň s výkřikem silného magického slova natáhl tři prsty, a směřoval tak svou energii přímo na něho.

Modrovlasý elf ani nepotřeboval uvolňovat své smysly, aby cítil. Všechna magie na něj dolehla silněji než kdykoli předtím! Ostrá kořeněná vůně, intenzivní sladká chuť. Zvedal se mu žaludek, štípalo ho v nose, zatmělo se mu před očima. Neviděl nic, jen modrou barvu. Modrou jako jeho oči, jeho vlasy. Nemohl se pohnout. Jen bezmocně vnímal, jak se k němu ta síla blíží. V hlavě tisíc myšlenek!

Znásilnil jeho dceru? Tak za tohle má zemřít? Za znásilnění, kterého by nebyl schopný, ani kdyby chtěl? ‚To je ale pitomá smrt.‘

Energie se blížila.

‚Modrá je dobrá,‘ ozval se mu najednou v hlavě jeho vlastní hlas. Pamatoval si, že tu větu říkal paní Jaseně, jakmile se jeho vlasy samy od sebe změnily na modré a nechtěly se vrátit zpět. Vlasy protestu. ‚Modrá je dobrá.‘

„Ne!“ vnímal Caeliun nějaký výkřik. Nevšímal si ho. Hlavou mu prolétla myšlenka na obranu. Mělo by to vůbec smysl? Jeho magie byla tak slabá…

Žluté jiskry! Modré plameny! Žlutá! Ovoce! Hořkost! Žlutá!

Do Caeliuna najednou vrazil silný proud elfské magie! Vyrazil mu dech, nalomil dvě žebra napravo od prsní kosti, na krátký okamžik zastavil srdce a ochromil bránici, těžce poškodil pravou plíci u páteře a nakonec spálil kus kůže nad levou lopatkou. Kousek bláta, na kterém Caeliun ležel, se v momentě vysušil.

„Ne!“ vykřikla Kiara a svalila se na kolena. Tak moc jej chtěla ochránit, avšak pomoc ji stála mnoho sil. Začala se třást, plakat, cítila se slabá na jakýkoli pohyb. Na rozdíl od školených mágů využila vlastní sílu – slabou, nepěstovanou magii neregistrovaného talentu.

„Hloupá ženská,“ zareptal elf v zástěře a pohrdavě si odfrkl, „neměla bys používat magii, když to neumíš.“

Caeliun konečně zalapal po dechu. Z jeho úst se valila zpěněná krev. Cítil, jak mu srdce rychle bije, jako by chtělo dohnat zameškané vteřiny. Každý pohyb ho bolel. Kašel, který nemohl zastavit, mu způsoboval nesmírné utrpení. Muka! Kašlal, snažil se popadnout dech a potlačit bolest, zatímco se naštvaný elf blížil k němu.

„Já jsem… ni… ko… ho… ne… zná… silnil,“ vysoukal ze sebe namáhavě.

„Lžeš! Vrhl ses na mou dceru jako zvíře, když ti šla ukázat pokoj! Padouchu! Myslíš si, že můžeš všechno, když jsi vyslanec Rady? Že tvé peníze všechno zaplatí? Nic nezaplatí! Ani tvůj bezcenný život! Připravil jsi mou dceru o poctivost! Chuděrka! Ty jsi neslyšel její pláč! Neviděl jsi její slzy. Anebo jsi je viděl a kašlal jsi na ně? Odpověz!“ zařval barman z hostince U Smutné vrby nepříčetně a kopl ho do břicha.

Utrpení elfa pod jeho nohama mu bylo ukradené. Netěšilo ho, ani netrápilo. Hněv byl to jediné, co cítil, zatímco jeho oběť vykřikla bolestí a hned nato se prohnula v nové vlně nezastavitelného krvavého kašle. „Odpověz! Bylo ti to jedno? Myslíš si, že můžeš všechno?“ Opět do něho kopl. Kopance přinášely alespoň trochu úlevy jeho rozbolavěnému otcovskému srdci, které muselo přihlížet dceřinu utrpení. Zasloužil si bolest!

„Přestaňte!“ křikla Kiara zoufale.

„Ty se do toho nepleť, lidská ženo, tohle je věc elfů! Lidé by se konečně měli začít starat jen o svoje věci a nás nechat na pokoji, tak jako jsme my nechávali na pokoji vás.“

Dalších pár tvrdých kopanců do svalnatých nohou. Modrovlasý elf se schoulil do klubka, lapal po dechu, kašlal a útrpně přežíval každý nádech a výdech. Chtěl, aby to konečně skončilo. Nikdy neměl dost síly, aby se ubránil bolesti. Dal by cokoliv, aby přestala. I život.

„Tak už konečně něco povíš, ty špíno?“

„Já jsem…,“ namáhavě zachrčel, „chtěl jsem… i… ona… chtěla… ale já jsem…“

„Ona chtěla? Ty lháři! Tak proč potom plakala? Co? Proč plakala jako smyslů zbavená?“

„Já jsem… ne… nemohl! Selhal jsem! Vyh… vyhnal jsem ji, urazil…“

„Chceš říct, že moje dcera plakala, protože ji vyhnal z pokoje prašivý impotent? A to ti mám věřit? Smrade jeden!“

Barman se připravil na další magický útok. Tenhle bude poslední, dorazí ho, nebude mít šanci. Smrt tomu, kdo ublížil jeho dceři! Jak si mohl dovolit ublížit jí přímo před jeho očima! Hněv ho úplně oslepil! Viděl jen pomstu!

Caeliun vyhrabal poslední zbytky své síly, magie, přidal k ní energii z okolí a připravil se na útok. Možná poslední v jeho životě. Věděl, že mu nepomůže, ale musel to alespoň zkusit.

Ztěžka se nadzdvihl a namířil na plešatého elfa před sebou tři skrčené prsty. Zaútočil! Dal do toho všechno, co měl, všechno, co dokázal.

Málo…

Barman se zachvěl, ztratil rovnováhu a přitlačil si ruku na břicho. Chvíli zůstal skrčený stát. Potichu mumlal pár elfích slovíček, pak se najednou narovnal a otočil se na vyslance Rady schouleného v bahně pod jeho nohama.

„To je to jediné, co dokážeš? Děláš ostudu všem elfům! Měl jsi raději zdechnout jako otrok! Co všechno jsi zaprodal, aby ses dostal tam, kde jsi?“

‚Celou svoji hrdost…‘

„A i tak ti to nepomohlo! Podívej se na sebe. Válíš se v blátě, dusíš se vlastní krví a chcípáš jako zvíře. Modrý elf s modrými vlasy, očima a teď už i prsty a rty. Normálně ti to ladí, chlapče!“ zařehtal se barman. „Dám ti ještě jednu šanci, bídáku. Nezabiju tě, když teď slíbíš, že si vezmeš moji dceru. Oženíš se s ní?“

Caeliun počkal, až ho přejde další záchvat krvavého kašle spojeného s prudkou bolestí, a otočil se na barmana. Co to chtěl? Aby si jeho poctivou dceru, jež spala zřejmě s každým v městečku, vzal impotentní elf, který ji prý znásilnil?

„Oženíš se s ní?“ opět do něho kopl barman. Nová vlna kašle a krve, rty a prsty mu modraly čím dál víc.

‚Modrá je dobrá,‘ říkal kdysi on, ‚modrá je dobrá,‘ říkávala mu Anja, když mu zaplétala drobné copánky z dlouhých vlasů. Anja…

„Ne… neožením,“ zachroptěl.

„Zbabělče!“

Plešatý elf široce rozpažil ruce, nabral do sebe množství okolní energie a jediným hlasitým tlesknutím ji vrhl proti Caeliunovi.

Kiara vykřikla a s pláčem se svalila do bláta.

Caeliunovo tělo vyletělo kousek nad zem, prohnulo se v bolestné křeči a dopadlo na strmý břeh bystřiny. Vzápětí sklouzlo po kluzkém blátě a ztratilo se ve vodě.

„Ne!“

„Zasloužil si to,“ uzavřel barman lhostejně, chvíli hleděl na tělo, které odnášela řeka, a pak spokojeně odkráčel do elfského hostince U Smutné vrby.

Kiara se roztřeseně zvedla na všechny čtyři a připlazila se ke břehu. Modrovlasého elfa nikde neviděla. Řeka kousek za chatrčí zahýbala na západ a potom mizela v hustém lese. Ztratil se. Další mrtvý za jediný den. Mrtvý, jako jeho otec! Zoufale se rozplakala a sesunula se na rozmočenou zem.

---

Slunce nad městečkem pomalu zapadalo, a oznamovalo tak blížící se konec rušného dne. U kašny uprostřed náměstí seděl mladý muž s barevnými šňůrkami v dlouhých vlasech, v pestré košili a jednoduché kožené vestě. V rukou držel pomalovanou kytaru a hrál. Pomalé tóny šířily městem smutnou náladu, provokativní slova ji však v zápětí burcovala.

„Ottisi!“ okřikl ho starosta procházející kolem. „Mlč už konečně,“ dodal podrážděně, když mladík zvedl oči od strun. „Na tyhle tvoje hloupé řeči o svobodě a rovnoprávnosti elfů nemám náladu. Jestli neumíš zahrát něco normálního, tak radši sklapni. Dnes mi zemřel bratr…“

„Vím,“ řekl Ottis suše, zkřížil nohy a opřel si záda o studený okraj kašny. Pak se natáhl po džbánku s pivem a pořádně se napil. Toho večera to rozhodně nebyl jeho první ani poslední doušek. Skelnýma očima pozoroval, jak se starosta obrátil k odchodu. „Nikdy bych do vás neřekl, že vás tak sebere smrt vašeho bratra!“ zakřičel provokativně. „Zejména, když jste mu dlužil tolik tisíc…“

Starosta se prudce otočil. „Co si to dovoluješ?“ vyštěkl.

Ottis jen pokrčil rameny a opět se napil.

„Ty všivý elfe!“ Starosta k němu udělal rázný krok, čelisti zlostně stisknuté, ruce sevřené v pěst. Nepravidelně okousané nehty se mu zaryly do dlaní.

„Jdete mě zbičovat jako toho modrovlasého? To vám ale klapla huba naprázdno, když vám řekl, že je vyslanec Rady, co? Jinak… potěším vás. Ten modráček už odplaval.“

Starosta se zarazil, mladíkovy drzé řeči okamžitě vypustil z hlavy. „Jak odplaval?“

„Odplaval!“ zachechtal se Ottis nešťastně a utřel si pivní pěnu ze rtů. „Znásilnil dceru barmana od Smutné vrby a ten ho za to poslal k vodě.“

„Neplácej hlouposti a řekni, co s ním je!“

„Odebral se na věčnost!“ zvolal Ottis se zoufalou teatrálností a podíval se starostovi do očí.

„Je mrtvý?“ zeptal se starosta.

Mladík přikývl, odložil kytaru a s námahou se zvedl ze země. Chvíli jen tak stál. Zamlženým pohledem pozoroval muže před sebou a snažil se z hlavy omámené alkoholem vyhnat představu, jak starosta sype jed do sklenice vlastního bratra. ‚Hloupost…‘ zavrtěl hlavou. ‚Jen proto, že v kartách prohrál celý svůj dům, ještě nemusí být vrah.‘

Starosta upřel pohled na zem a zamyšleně vykročil vpřed. Nevšímal si ničeho a nikoho. Hlavu měl plnou problémů, které jej zaplavovaly a které ho ještě zaplaví. ‚Už vidím všechny ty úředníky Rady! Zamoří městečko kvůli smrti jednoho elfíka,‘ znechuceně zdvihl koutek. ‚A pak se začnou ptát. Na khusian, na neregistrované talenty, na celní doklady, na…‘ otřásl se a zpocenou rukou si upravil vousy.

Ottis na něj chvíli zmateně hleděl. „Tak já jdu, starosto!“ zavolal nakonec, chytil krk své kytary a vrávoravě vykročil k domu Faberových, i když tam v tuhle hodinu rozhodně neměl co dělat.

Starosta mu zamával, ani se na něho neotočil. Nevnímal Ottise mířícího do postele jeho neteře. Ani šerifa jdoucího na konci ulice. Ba dokonce ani půlelfa procházejícího přímo vedle něho. Rasiner pokorně pozdravil, od strnulé postavy však nedostal žádnou odpověď. Muž se starostmi v pracovní náplni jen zdvihl hlavu od země, zhluboka se nadechl a vydal se od kašny k lepšímu místu pro své myšlenky. Do luxusního saloonu ke kartám, alkoholu a k svůdným ženám s hlubokými výstřihy…

…zatímco půlelf pokrčil rameny, zavrtěl hlavou a pokračoval k řece. Zanedlouho přešel přes šumící vodu. Zpomalil, rozhlédl se kolem sebe a namířil si to k chatrči na okraji kukuřičného pole. U ní zastavil. Poslouchal, nakukoval přes špinavé okno, ale nic neviděl. Opatrně otevřel tenké dveře a vešel dovnitř. Podíval se okolo, podíval se za hromadu plátěných hadrů, avšak ani tam nikoho nenašel. Zklamaně opět vyšel ven.

‚Kde jsi?‘

Stál před chatrčí, opíral se o chladné stěny a zamyšleně se díval pod nohy. V houstnoucím šeru přemítal o všech možných i nemožných místech, kde by se mohl skrývat cíl jeho marného hledání. Měl pocit, že prohledal všechno, že nic nevynechal. Žádné oblíbené ani neoblíbené místo. Tak kam ještě jít?

‚Domů…‘ povzdechl si, poraženě svěsil ramena a pomaloučku vykročil zpět k mostku. Nazpět do nepřívětivého městečka, které neměl rád. ‚Možná se zítra objeví.‘

Rasiner doufal, že za ním přijde dřív, než se vydá na milost a nemilost obyvatelům městečka, dřív než se otráví prudkým jedem, dřív než skočí z nějakého vysokého skaliska. ‚Ještě štěstí, že tu žádná skaliska pro sebevrahy nejsou. Jediný pořádný šutr v okolí je Medvědí trůn, ale i proti tomu by se člověk musel rozběhnout hlavou napřed,‘ ušklíbl se Rasiner cestou k mostku.

Najednou se zastavil.

‚Já jsem ale pořádný hlupák!‘

Usmál se, zavrtěl hlavou, spokojeně si oddechl a vrátil se zpět k chatrči. Silueta rozpadajícího se domečku se rýsovala v zapadajícím slunci, jeho však teď vůbec nezajímala. Vydal se vyšlapanou cestičkou podél řeky až do hustého lesa.

Zrychlil.

Vyhýbal se kamenům ležícím na cestě, které ani nepotřeboval vidět.  Občas šlápl do nějaké kaluže nebo trošku sklouzl na zablácené půdě. To však vůbec nevadilo.

Přidal.

Zanedlouho vešel mezi stromy. Tma ho pohltila, ale zastavit jej nemohla. Rasiner s polovičními elfskými smysly běžel dál. Vyhýbal se větvičkám. Odhrnoval haluze. Pokračoval vpřed. ‚U velkého dubu doleva, obejít trojici kamenů, u zlomeného javoru doprava, pokračovat za šuměním řeky,‘ opakoval si. Kdy tady byl naposledy? Dávno. Velmi, velmi dávno…

Nakonec se prodral hustým křovím a zástupem mladých stromečků. Konečně u cíle!

‚To jsem si mohl myslet,‘ vydechl. Přímo před ním, na velkých kamenech zvaných Medvědí trůn, seděla shrbená postava a zamyšleně naslouchala tiché písni nedaleké bystřiny.

„Hledal jsem tě,“ Rasiner nahlas oslovil přítele. Viděl, jak sebou trhl, ale neotočil se.

„Stačilo přijít sem,“ řekl Salomaner nepřítomně a nepřestal se dívat na svoje propletené prsty.

„Ano, já vím, mělo mě to napadnout dřív. Ale už jsem tady.“

Rasiner obešel několik větších kamenů, které mu ležely v cestě, přelezl pár dalších a ostatní použil jako schody, aby se vyšplhal na vrchol Medvědího trůnu. Posadil se proti němu a podíval se mu do tváře. V šeru viděl jen strhané, skleslé obrysy.

„Trápí tě, cos udělal, Salomanere?“ zeptal se ho po nekonečné chvíli ticha.

„Samozřejmě!“ vyštěkl Salomaner naštvaně.

„Tak proč jsi to udělal, Sale, proč? K čemu to bylo dobré?“

„Protože jsem hlupák! Kdybych věděl, tušil… Nikdy bych… Já… Proroci, kdyby se tak dalo všechno vrátit zpět…“ Hlas mu selhal.

„Teď už je na lítost pozdě.“

„Neříkej! Vážně?“ pronesl Salomaner jízlivě.

„Neštěkej tady na mě jako podrážděný pes. Sám si za to můžeš.“

„Sám? Sám! Kdyby nebylo tebe, tak…“

„Tak co? Kdyby nebylo mě, choval by ses jinak? Ale prosím tě, Sale, nelži sám sobě a navíc tak okatě! Kdybych to nebyl já, byl by na mém místě někdo jiný. A ten jiný by byl na vině. Nikdy ne ty.“

Salomaner mlčel.

„Podívej se na mě,“ zašeptal půlelf.

Neposlechl. Nechtěl se na něho dívat. To on byl vším vinný. Všechno se stalo jen kvůli němu!

„Zvedni hlavu.“

Mladý muž dál hleděl na tmavé stíny svých bot.

„Bohové všemocní, přestaň se chovat jako dítě a podívej se na mě!“

„Nevolej své elfí bohy! Víš, že to nesnáším. Žádní bohové nejsou,“ zdvihl Salomaner konečně hlavu a zlostně se podíval na půlelfa.

Rasiner podrážděně sykl, zavrtěl hlavou a pevně ho chytil za ramena.

„Posloucháš se vůbec? Sale, tvůj otec je mrtvý a ty tu sedíš na studené skále a zlobíš se, že vzývám své bohy? Bohové! Začni se chovat jako dospělý muž. Co se stalo, stalo se. Vrátit se to nedá. Záleží jen na tobě, jak se s tím vyrovnáš. Můžeš se proklínat až do smrti, anebo se uklidníš, uctíš památku svého otce na zítřejším pohřbu a budeš žít dál a těžit z nové situace. Uvědomuješ si vůbec, co všechno jsi získal?“

„Ale o to vůbec nejde! Na penězích, majetku, či na tom hloupém khusianu přece nezáleží!“

„To doufám, protože o tom jsem ani nehovořil,“ řekl Rasiner přísně. „Mluvil jsem o volnosti. O tom, že ti tvůj otec už nebude moci přikazovat, jak máš žít svůj život. Nebudeš se muset bát, že někomu prozradí…“ nedopověděl.

Mladý muž se na něj úkosem podíval. Ano, Salomaner se bál prozrazení. Kdo by se nebál, když byl zákon tak přísný…

„Všecko bude jako předtím, Sale, neboj.“

Salomaner najednou ucítil jeho chladnou dlaň na své tváři. Přivřel oči a položil do ní nesmírně těžkou hlavu. Rasiner se shovívavě usmál, nadzdvihl se a naklonil se k muži naproti sobě. Potom ho krátce políbil na důvěrně známé rty.

Opět si sedl naproti. Viděl, jak se Salomanerova tvář, na které po dvou letech tajného vztahu dokázal objevit každou novou vrásku, naplnila beznadějí. Beznaděj pronikla i do jejich dalšího polibku. Hluboký, bolestný, plný citu. Polibek, jenž byl prosbou o chvilkové zapomnění.

„Dnes ne, Sale, nemám moc náladu.“

Ale on neposlouchal. Potřeboval něčí blízkost. Potřeboval cítit, že není sám. A lepší způsob neznal.

Objal silné půlelfovo tělo a přitáhl ho k sobě blíž. „Prosím,“ broukl zoufale.

„Já vážně nemám chuť.“

„Rasi…“ naposledy se ozvala bolestná žádost jeho žádostivosti.

Rasiner potichu vzdychl a chvíli ho nehybně držel. Pak ho chlácholivě pohladil po hlavě, objal ho a dovolil mu ve své náruči na všechno zapomenout. Oplácel mu polibky, hladil ho, rozepínal starou košili.

V blízkém křoví náhle cosi zašustilo.

„Co to bylo?“ trhl sebou Salomaner a ohlédl se za zvukem.

Chvíli se nic nedělo. Lesní ticho nikdo nepřerušoval.

Vtom mezi stromy spatřili jakousi drobnou postavičku. Nahá víla s kraťoučkými umaštěnými vlasy a pihatou tvářičkou se k nim otočila a zastavila se. Hleděla na ně. Mlčky, překvapeně. Salomaner viděl, jak se její plochá hruď rychle zdvihá. Klesá. Zdvihá a klesá. Víla ze sebe najednou vydala pár pisklavých hlásek, ještě jednou se podívala na dva milence sedící na Medvědím trůně a pak znovu zmizela mezi stromy. Nastalo ticho.

„Jen víla,“ spokojeně vydechl a opět zaměřil svou pozornost na Rasinerův rozkrok.

„Proč se pořád tolik bojíš? Myslíš, že kdyby se o nás v městečku dozvěděli, že by nás udali Radě? Jediný, kdo tím vyhrožoval, byl tvůj otec.“

„A nebude to náhodou tím, že to jako jediný věděl?“ zeptal se uštěpačně Salomaner.

„Mě už zkrátka nebaví se stále skrývat!“

„Rasi, prosím, zítra. Slibuji. Promluvíme si o tom zítra. Prosím,“ šeptal zoufale a pokusil se ho umlčet polibky.

‚A zítra mi řekneš to samé. Jako kdybych tě neznal,‘ pomyslel si trpce, ale mlčel. Dnes opravdu nebyl nejvhodnější čas na vážné debaty.

Uvolnil se a pokusil se vyhnat z hlavy všechno nepodstatné. Svůj nevydařený výslech s modrovlasým elfem, vraždu Siena Fabera, celé nenáviděné městečko, a taktéž malou vílu, které běžela kolem.

Vílu, která spěchala s hrstkou bylinek k umírajícímu elfovi na břehu řeky.

Jeho modré vlasy slepovala krev, šaty byly špinavé, zablácené, sotva dýchal. Mohl děkovat náhodě, že ho přinesla přímo na větve staré vrby. Mohl děkovat štěstí, že k němu přivedlo právě Nejstarší vílu. A přežije-li, bude moci poděkovat všem svým dvanácti elfským bohům.

Kolem elfa se shromáždily všechny víly z okolí. Jedna z nich najednou cosi zapištěla a podala staré víle hrst bylinek. Nejstarší pokojně pokývala hlavou. Ano, ty dva divné samce už u Medvědího trůnu viděla mnohokrát. Byli neškodní. Nebylo třeba se jimi zaobírat. Raději vzala od své vnučky rostlinky a začala potichu zaklínat.

Mělo to vůbec smysl? Vlily už do něj tolik magie, tolik energie a jemu se stále neudělalo lépe. Kůži mu zacelily, uzdravily zraněné plíce a zpevnily poškozená žebra. Potřeboval víc. Víc!

‚Caeliune Gordiene! Caeliune Gordiene, slyšíte mě? Pane Gordiene? Jste v nebezpečí? Pane Gordiene?‘

Nejstarší zpozorněla. Zapištěla pár příkazů mladším vílám, které vzápětí odběhly, a opět se obrátila k elfovi před sebou. Něco se stalo. Někoho cítila, slyšela… Divné.

Klekla si k tělu a položila svou malou ruku na jeho orosené čelo. Byl bledý, studený, jako by byl mrtvý, ale ona cítila jeho slabý, chvějící se život. Prsty se dotkla jeho spánků. Zamyšleně pokývala hlavou. Rychlý, avšak velice slabý tep – nedobré znamení.

Ozval se tichý pískot přímo u jejího ucha. Otočila se. Jedna víla se vrátila s dlaněmi plnými husté zlatavé tekutiny a ptala se, jestli mu ji smí nalít do úst. Nejstarší zavrtěla hlavou. To by teď nemělo žádný smysl.

Zvedla ruce z elfovy tváře a položila je na víliny dlaně. Velké černé oči upřela kamsi do neznáma a začala potichoučku zpívat píseň připomínající šum větru: šhh-šššhh-šhšh. Silně stiskla víliny ruce. Šhh-ššh. Víla bolestí zkřivila oválnou tvář, jak jí Nejstarší čím dál necitelněji tiskla prsty. Stará víla zpívala dál. Její malé tělíčko se chvělo vypětím. Šhšh-šhh. Magie celého lesa vířila okolo jejich spojených rukou. Ššhh…

Píseň skončila. Nejstarší odtáhla ruce a usmála se na vílu před sebou. Kouzlo bylo dokonalé. Víla opatrně rozevřela dlaně a podívala se do nich. Její očka se rázem rozšířila úžasem, když zpozorovala jemňoulinký zlatavý prášek třpytící se v tlumeném světle vílích luceren. Nechápala. Proč to do něj jednoduše nenalila?

Nejstarší se jí však nechystala nic vysvětlovat. Neměla čas. Kouzlo pokračovalo samovolně dál a rychle měnilo prášek na páru. Opatrně nabrala špetku do prstů a sedla si k elfovi. Čekala. Výdech, nádech, výdech. Přiložila prsty s jiskřivým lékem k jeho nosu. Nadechl se. Prchavý lék se míchal s vdechovaným vzduchem a letěl do elfových plic. Nejstarší opět nabrala trochu prášku, opět počkala, než vydechne, a opět ho nechala vdechnout léčivé páry. A znovu…

‚Pane Gordiene! Pane Gordiene, prosím, ozvěte se. Pane Gordiene, jste v pořádku? Caeliune Gordiene, kde jste? Prosím, ozvěte se. Caeliune Gordiene! Caeliune…‘

‚Ugh…‘

‚Pane Gordiene! Nepotřebujete naši pomoc? Stalo se vám něco? Pane Gordiene?‘

‚Bolest…‘ ozval se tichoučký hlas.

Žádný magický prášek už nezbýval. Většinu vdechl zraněný elf, troška posilnila víly stojící okolo a část se bezúčelně rozplynula do okolního vzduchu. Nejstarší si potichu povzdechla. Škoda. Měla být rychlejší. Víc prášku neměla a silnější lék neznala.

Položila ruce na elfovo břicho a potichu začala prozpěvovat píseň vody. Přestože věděla, že drobná zranění v břiše ho téměř neohrožují, potřebovala mít pocit, že mu alespoň trošku pomůže, když už s těmi vážnějšími udělala vše, co mohla.

‚Pane Gordiene, přivolala jsem několik svých kolegů, protože jste příliš daleko. Za chvíli vám pomůžeme. Je tam s vámi nějaký mág?‘

‚Ne…nevím,‘ namáhavě odpověděl cizímu ženskému hlasu.

Žena sedící s překříženýma nohama na vyšívaném polštáři mrzutě zavrtěla hlavou. Vůbec se nedivila, že to s elfy jde tak z kopce, když tento nemá ani dost moci na to, aby jí pomáhal udržovat komunikaci. Prašiví elfi! Nikdy nepochopí, proč Rada zaměstnává neschopné otroky, kteří by byli užitečnější při stavbě železnice.

‚Pane Gordiene,“ oslovila ho chladným, uctivým tónem. „Právě dorazil jeden z mých kolegů. Zanedlouho vám pomůžeme. Vydržte. Pro tuto chvíli ruším spojení.‘

„Tak co tu máme?“ lenivě protáhl ženin kolega.

„Raněný elf. Musíme mu pomoci.“

„Elf? Nebereš svoje povinnosti nějak moc vážně? Kašli na něj. O jednoho méně. Alespoň uvolní místo lidským mágům. Pojď, raději si dáme kávu.“

„Z toho bude problém. Je to čtvrtý hlavní vyšetřovatel.“

„Neboj se. Podívej. Řekneme, že pošel navzdory naší upřímné a urputné snaze. Kdo ti co dokáže? Jdeš?“ otočil se na ženu a čekal, jestli vstane z polštáře ve své pozorovatelně.

Žena na něj chvíli hleděla. Bála se. Ne o elfa, ale o svou kariéru, která se mohla velice rychle zvrtnout, když zanedbá své povinnosti. Ale měl pravdu. Nikdo se nic nedozví…

Usmála se, vstala a vykročila za svým kolegou, aby si v klidu vypila kakao. Kávu neměla ráda.

---

Nočním městem procházeli pistolemi a revolvery ozbrojení muži. Jejich těžké boty dupaly v ulicích, na náměstí, pod domy. Ohně pochodní rychle poskakovaly v tmavé noci. Blížili se. Uprostřed hlavní ulice se najednou zastavili a pohlédli na svého velitele. Jeden z ohňů ve vzduchu opsal široký oblouk a zamířil do uličky vpravo, kam se v zápětí vydala polovička světel.

Druhá část pokračovala vpřed. Hrubé mužské hlasy doprovázely zvuk silných nohou tvrdě dopadajících na prašnou cestu. Obešli opilce spícího pod okny vlastního domu, nevšímali si pekařských učňů běžících do práce, ani hlasy prostopášných děvek uspokojujících své zákazníky za okny nad jejich hlavami je teď vůbec nezajímaly.

Rázně kráčeli vpřed.

Zanedlouho prošli poslední uličkou a zastavili před svým cílem. Nízká chatrč se zavřenými okenicemi lepící se na stěnu cihlového domu ani netušila, že její nájemníci budou zanedlouho vytrženi za spánku. Zatím však ještě stále klidně oddychovali. Jeden ležel na zádech a hlasitě chrápal, zatímco ostatní pokojně odfukovali. Svinutí do klubíčka, natáhnutí do kříže přes celou dřevěnou postel, uloženi na boku se zmuchlanými polštáři pod hlavami. Spali tak jako kdykoli předtím. Nic netušili.

Jeden z ozbrojených mužů poodešel přímo ke dveřím a třikrát do nich kopl okrouhlou špicí mohutné boty.

„Otevřete!“

Skoro všichni spáči sebou trhli. Jen chrápající pokračoval ve své muzice dál.

Jiný přikročil k oknu a zabouchal pěstí do okenice. „Vstávat!“

V domku se rozsvítilo slabé světlo, které pronikalo škvírami okolo špatně přiléhajících dveří. Šepot. Zmatený, nechápavý šepot osob uvnitř doléhal až k mužům přede dveřmi. Kdosi konečně vstal z postele. Tiché kroky bosých nohou na dřevěné podlaze.

Dveře se kousek otevřely, a dovolily tak tlumenému světlu svíček dopadnout na muže s pistolí venku. Z úzké mezery vykoukla střapatá hlava se špičatýma ušima.

„Co chcete?“ zeptal se rozespale elf.

„Uhni, smrade!“

Muž kopl do dveří a vřítil se dovnitř. Elf upadl na zem. Nechápavě pozoroval, jak se do malého domku nahrnulo šest ozbrojených mužů s hořícími pochodněmi v rukou. Strkali oheň elfům přímo před obličeje a zase je odtahovali jen proto, aby si posvítili na cosi jiného.

„Kde je Rasiner?“

Elfové na sebe překvapeně pohlédli. Co vyvedl, že ho sem přijde uprostřed noci shánět polovina šerifových mužů? Nikdo nic neříkal.

„Slyšel jsi? Kde je Rasiner?“ zařval ozbrojenec ještě jednou a nebezpečně se tyčil nad elfem na zemi.

„Neviděl jsem ho od konce směny.“

Muž před ním podezíravě přimhouřil oči. Věděl, že elf nelže, na to měl příliš velký strach, ale určitě aspoň tuší, kde se půlelf nachází.

Vtom do domu zvolna vešel břichatý muž s drahým revolverem v ruce. Všichni mu tiše ustoupili.

„O Rasinerovi prý nic nevědí, šerife,“ řekl úslužně jeden z mužů.

Šerif zamyšleně pokýval hlavou a rozhlédl se kolem sebe. Elfové, zlatničtí pomocníci, seděli na svých postelích a čekali, co se bude dít. I chrápající se už probudil a teď se zmateně rozhlížel okolo. Tři z nich mlčeli. Byli na světě už dost dlouho, aby věděli, že teď je nejlepší poníženě sklonit hlavu a čekat. Dva byli ještě příliš mladí, příliš vzdorovití, příliš hrdí. Dívali se šerifovi zpříma do očí a potichu mumlali svoje stížnosti.

Šerif na ně mlčky hleděl. Přemýšlel. Tiše. Klidně, bez jediného záchvěvu emocí na tváři nakonec přikázal oba mladší elfy odvést na stanici a lhostejně vyšel ven.

„Nedotýkejte se mě! Nic jsem neudělal! Na tohle nemáte právo! Pusťte mě!“

„Drž hubu, ty smrade, nebo po ní dostaneš,“ zavrčel elfovi do ucha jeden z mužů, přiložil mu hlaveň ke spánku a tlačil ho ven. „Hni sebou!“

Po chvíli je vytáhli na ulici. Bosé, zahalené tenkými košilemi, chvějící se nočním chladem. A strachem.

„Šerife? Máme jít najít i starostu?“ zeptal se jeden z chlapů zkusmo.

„Starostu? Proroci, ne! Blázníš?“

„Ale patří mezi podezřelé, nebo ne?“

Šerif na chvíli ztichl, díval se na dva zatknuté elfy a pak se na svého muže shovívavě usmál. „Zapamatuj si,“ popleskal ho po rameni, „vrchnost můžeš podezírat v tichosti, jak je ti libo. Ale pořádně si rozmysli, zda někoho z nich obviníš i veřejně. A odvést ho uprostřed noci…“ Zavrtěl hlavou. „Ne, ne. Ke starostovi se nemůžeš chovat jako tady k těm,“ kývl směrem k elfům. „Odveďte je na stanici, zavřete a střežte. Já se jdu ještě podívat do domu Faberových, kdyby byl náhodou s mladým Salomanerem nějaký problém. Počkejte na mě tam,“ nařídil šerif a odešel.

Rychle prokličkoval důvěrně známými ulicemi, až zastavil před domem Siena Fabera. ‚Teď je vlastně Salomanerův. Hm. Už jen tento dům samotný je dobrý motiv pro vraždu. A to si raději ani nepřipomínat ostatní!‘ zašklebil se zlověstně a vyběhl po schodech dovnitř.

Dva jeho muži stáli v předsíni a drželi klidně stojícího Ottise. Další přiváděli správce se služkou a poslední uctivě kráčeli před a za slečnou Kiarou.

„Šerife! Vysvětlete mi laskavě, co to má znamenat? Jakým právem mě odvádíte uprostřed noci bez možnosti se obléct? To snad nemůžete myslet vážně! Vléct svobodnou mladou ženu v nočním úboru bez řádného doprovodu kdovíkam? To si vyprošuji!“

„Omlouvám se, slečno, ale váš otec je mrtvý a vašeho bratra, jak vidím, nenašli. Takže vhodný doprovod vám ani při nejlepší vůli zabezpečit nemůžeme. Moji muži vás však samozřejmě doprovodí ke dveřím vašeho pokoje, abyste se mohla obléct. Mrzí mě, že se tak ještě nestalo.“

„Chci, aby se mnou šel můj snoubenec. S vašimi lidmi se necítím bezpečně,“ rozkázala panovačně.

„Slečno Kiaro! Chcete mi snad tvrdit, že váš budoucí manžel je tady přítomný v tuto hodinu bez dohledu nejbližšího mužského příbuzného nebo vhodné společnice?“ vyzývavě si ji přeměřil. Kiara zčervenala, sklopila oči a zavrtěla hlavou. „Předpokládal jsem to. Může vás doprovodit služka,“ kývl hlavou na své muže. „Já se ještě podívám, jestli tady není pan Salomaner. Počkejte na mě. V tomhle domě je skrýš, do které jste se jistě nepodívali,“ přikázal svým mužům a ztratil se za jedněmi dveřmi. Mířil do tajné místnosti, kterou navštěvoval spolu s dalšími při pravidelných hrách v karty. Nikdy netušil, proč ji Sien Faber tajil, když do ní zval i místního šerifa.

Kiara se po chvíli vrátila do předsíně a posadila se na studený schod. Na Ottise se nepodívala. Muži se rozestavili kolem dokola, přeskakovali pohledem od jednoho k druhému a škodolibě se chechtali. Služka se opět rozplakala, zatímco správce odevzdaně stál uprostřed, zvědavý, co se bude dít.

Čekali.

Noc zestárla o pár dalších minut. Zanedlouho o sobě dá vědět krásné jarní ráno. Při východu slunce se rozezpívají drozdi, otevřou se pekárny plné voňavého chleba, vstanou elfské služky, aby trochu zatopily v chladných domech svých pánů. Ale zatím ještě stále vládla tmavá noc, se kterou bojovaly zapálené pochodně v domě Faberových, zatímco všichni v předsíni onoho domu čekali.

„Z čeho jsme obvinění?“ nevydržel nakonec Ottis a zeptal se muže, jenž ho držel za rameno.

„Zatím z ničeho,“ řekl suše šerif, kráčející nazpět do předsíně. „Pojďme. Pan Salomaner tu není,“ rozkázal, a aniž by věnoval sebemenší kousek pozornosti komukoli kolem, vyšel na ulici.

Ostatní šli přímo za ním. Na policejní stanici, kde bylo dnes v noci neobvykle rušno.

Za chvíli se v místnosti osvětlené několika olejovými lampami usadili krom hrstky šerifových mužů elfové, muži i ženy. Byli předvedeni k výslechu. Všichni naráz, nečekaně. Šerif chtěl, aby se nemohli obhajovat nepromyšlenými lžemi. Aby jeden druhému svědčili a odporovali. Aby byli zmatení, rozespalí, neschopni střízlivě a klidně uvažovat. Potřeboval je usvědčit vlastními lžemi, protože jiných důkazů měl příliš málo.

Ne všichni však měli důvod nebo možnost zabít Siena Fabera. Dva elfy dokonce sebral jenom proto, aby se půlelf, až jej najdou, nemohl odvolávat na zaujatost lidských svědků. Myslel na všechno. Už zbývalo jen zjistit, kde se skrývají dva z možných viníků – Salomaner a Rasiner. Do té doby můžou začít.

Usadil se za stůl a potichu kývl na Ottise.

„Sedni si,“ přikázal mu šerif přísně a ukázal na židli naproti sobě.

Aktivista to s unaveným pohledem váhavě učinil. Seděl. Mlčky se díval na šerifa, jak nalévá do sklenice whisky, jak odkládá revolver a jak ukládá plechovou dózu s plamínkem namalovaným na víčku hned vedle. Podle tohoto symbolu Ottis, stejně jako všichni ostatní v místnosti, věděl, že šerif je zásobený nejlepším tabákem ze Západního pobřeží.

„Takže,“ řekl šerif, dopil whisky a bouchl prázdnou skleničkou do stolu. Všichni se lekli. „Zabil jsi pana Fabera?“ vybafl na Ottise přímo. Možná ho takto zmate.

„Ne.“

„Ale nepopíráš, že motiv pro jeho vraždu jsi měl, co?“

„Popírám. V čem by mi to pomohlo?“

Šerif se pousmál, pak si opřel lokty o stůl, propletl si prsty a položil si na ně bradu. Chvíli se na mladíka potichu díval. Najednou otráveně zavrtěl hlavou, hlasitě sykl a znuděně si zívl.

„Ottisi, Ottisi. Vidím do tebe jako do prázdné sklenice. Myslíš si, že jsem tak hloupý, abych nepřišel na tvé triky? Okouzlit Kiaru, aby se do tebe zamilovala. Zasnoubit se s ní, i přes nevůli jejího otce, kterého jsi teď zabil. Oženit se. Počkat, až se všechno zapomene, shrábnout peníze a vypařit se z města za dalším dobrodružstvím. Pěkný plán, věru pěkný. Ale má jeden háček. Přišel jsem ti na něj.“

„To si vyprošuji!“ ozvala se Kiara, kterou šerif umlčel mávnutím ruky a správnými magickými slovíčky.

„S dovolením, pane, ale to, co jste říkal, nedává logiku,“ pronesl klidně Ottis. Na Kiaru se neohlédl.

„Opravdu?“ zeptal se pobaveně šerif a začal se houpat na vrzající židli.

„Na něco jste totiž zapomněl, pane. Totiž, že Kiara po otcově smrti nedostane nic, jen roční rentu, o kterou svatbou samozřejmě přijde. Vezmeme-li se, bude jen mou starostí ji uživit.“

„A co věno? Myslíš, že na to jsem zapomněl? Ha!“

„Ne, nezapomněl jste. Stejně jako pan Faber. Jen před několika měsíci, těsně po našem zasnoubení, si mě nechal zavolat. Zapřísahal se, že Kiara nedostane žádné věno, jestli si mě vezme, což uvedl i do podmínek pro vyplacení Kiařina svatebního účtu. Jistě víte, že banky podobné podmínky striktně dodržují i po smrti obou nevěstinných rodičů. Kiara žádné věno mít nebude.“

„Jestli si tě vezme, elfe, jestli si tě vezme…“

„Budu-li žít, vezme. Miluje mě.“

„Jaké hloupost jsi jí nakukal, že kvůli tobě ztratila rozum, ty podlý smrade!“ vykřikl naštvaně šerif.

„Žádné. Nevěříte-li mi, jsem si jistý, že Kiara vás o tom ráda přesvědčí,“ ukázal na snoubenku, která se zmítala v pevném sevření jednoho šerifova muže a naprázdno otevírala ústa.

„Prosím, uklidněte se, slečno. Váš názor je mi jasný i beze slov,“ řekl šerif podrážděně, postavil se a začal nervózně pochodovat po stanici. Přemýšlel. Jestliže Ottis z vraždy pana Fabera žádný peněžitý prospěch neměl, proč by to potom dělal? Co by ho k takovému činu vedlo? Že by mu až tak překážel nesouhlas Kiarina otce s jejich vztahem?

„Jaké jsou tvé další úmysly s Kiarou?“ zeptal se najednou.

„Úmysly? Myslím, že ty jsem dal dostatečně najevo, když jsem jí daroval zásnubní náhrdelník, a Kiařiny se vyjasnily v okamžiku, když jej přijala. Povolí-li nám starosta svatbu, bude obřad někdy během léta.“

„Nepovolí ti nic! Shniješ ve vězení!“ zasyčel hrozivě šerif, doufaje, že ho touto planou výhružkou vyvede z míry.

„A za co, jestli se můžu zeptat?“

„Za vraždu pana Fabera, samozřejmě.“

„Tu jsem nespáchal. A v případě, že byste mi ji přišil, šerife, jsem si jistý, že bych ve vězení neshnil.“

„Takže už plánuješ útěk!“

„Ne, pane. Když mi tu vraždu dokážete, přesněji řečeno, když rozhodnete, že jsem ji udělal, popravíte mě ještě v ten den. Budu mít tu čest zemřít po výstřelu z vašeho revolveru! Stejně, jako ji dnes, vlastně včera ráno, měla moje přítelkyně,“ naklonil se nad stůl a podíval se šerifovi do očí, „elfka,“ dodal chladně.

„Buď rád, že má toto město šerifa jako jsem já! Nikdy v životě jsem nepopravil elfa bez pořádných důkazů! Tvoji podařenou kamarádku chytili při krádeži mnoha šperků, měla je u sebe, a navíc se přiznala. To mi chceš tvrdit, že byla nevinná?“

„Měla hlad.“

„Ptám se tě – byla nevinná?“ zakřičel šerif. Nikdo o něm nebude říkat, že je zaujatý vůči elfům! Nesnášel to!

„Ne.“

„Tak mě tu přestaň očerňovat! Když měla hlad, měl jí dát nějaký elf najíst. Ale na to jsou všichni moc ponoření do svých pocitů křivdy a bezpráví. Řekni mi, viděl jsi v našem městečku někdy člověka krást kvůli hladu?“

„Ne, ale…“

 „Ale co? Ale my, lidi, jsme ty kurvy, které rozmnožují majetek na úkor elfů? Hloupost. Je jich tady třicetsedm, nikdo není v otroctví a všichni jsou zaměstnáni stejně jako lidé. Jestli samozřejmě vůbec někde pracují. Takže, drahý Ottisi, křičíš na nesprávném místě. A navíc, ta tvoje přítelkyně vůbec nekradla z hladu. V městě zmizelo víc cenných věci a všechny jsme našli u ní v pokoji,“ šerif se odmlčel a znechuceně se zahleděl na pírko houpající se v Ottisových vlasech.

„A mimochodem, k hladovým elfům,“ náhle se obrátil na dva zlatnické pomocníky sedící vedle. „Viděl jsem jednoho z vašich včera na ulici. Proč se ho ještě některý z vás neujal a nenakrmil ho? Je to příbuzný každého z vás. Tvůj bratranec,“ ukázal na prvního, „tvůj strýc,“ kývl na druhého. „A ani jeden z vás v sobě neměl tolik citu, aby mu dal najíst! Ať se o něj lidé postarají, co?

My máme dost starostí s našimi. Jen včera večer jsem se ujal dalšího sirotka, jehož matce se pokazila krev. Neodvrátili jsme se ani od ní ani od jejího nemanželského dítěte. Nenechali jsme je hladovět, mrznout, krást. To ale vás, sobecké elfy, ani nenapadne!“

„To není pravda!“ vykřikli oba. Ottis pobouřeně vstal ze židle a postavil se tváří v tvář šerifovi. „To není pravda,“ zopakoval syčivě.

„Ne? A cos udělal ty, aby jeden z tvých milovaných elfů nemusel hladovět? Nic! Vysral ses na něho stejně jako všichni ostatní! Jen žvaníš o svobodě a nic neděláš. Ano, byl jsem to já, kdo střelil tvé elfské kamarádce kulku mezi oči. Ale bylo to za dokázanou krádež velkého majetku! Za čin, za který Rada ustanovila trest smrti jak pro elfa tak pro člověka. Kdyby byla hladová, kradla by chleba a nic by se jí nestalo. Rada by jí dokonce pomohla najít novou práci. Tak mi tady přestaň vést ukřivděné řečičky! Už mi tím pořádně lezeš na nervy.“

Ottis ztichl. Co měl na to říct? Šerif měl pravdu. Měl by se nejdřív postarat o elfské žaludky a pak bude prostor pokračovat v nenásilném boji za jejich svobodu.

„Odveďte ho,“ přikázal nakonec po dlouhé době ticha šerif. „Slečno Kiaro, když dovolíte,“ vzal ji za ruku a jemně ji přivedl ke svému stolu, od něhož už odvedli výstředního mladíka. Mávl rukou mumlaje čarovná slova a posadil se naproti ní. „Takže, slečno Faberová, zabila jste pana Siena Fabera?“ zeptal se tuto noc podruhé a ne naposled.

Vyšetřování pokračovalo.

---

„Jak jste si mohli dovolit takto zanedbat své povinnosti! To je nehoráznost! Hanba! No co sedíte? Pojďte mi aspoň pomoct! Babráci!“ vřítil se do pozorovatelny nahněvaný starý mág.

Mladá žena s hrnečkem kakaa v rukou se vyplašeně podívala na muže sedícího naproti ní. Rychle vstali. Jeden z hrnečků se převrhl a vylil, ale to teď nebylo důležité. Měli problém! Obrovský problém!

„No pojďte!“ poháněl je na pozorovací místo, kde už otevřel dózu s khusianem. Rychle si k němu sedli, nabrali do rukou vzácnou magickou látku a společně zašeptali čarovná slova. Vyrazili!

Elfa magicky označeného symbolem Rady našli okamžitě. Díky tomu stejnému znamení cítili i jeho slábnoucí život a zaslechli téměř neslyšný šepot. Šepot jeho mysli: ‚Pomozte mi. Prosím. Nenechávejte mě dál trpět. Prosím. Pomozte mi zemřít…‘ poslední slova zanikla v nahněvaném mumlání starého mága:

‚Vždyť to je čtvrtý hlavní vyšetřovatel! Jak jste si mohli myslet, že vám na to nepřijdeme! Pane Gordiene? Vydržte okamžik,‘ oslovil ho vlídně. ‚A vy mi pomožte! Pošleme mu co nejvíc energie. O jeho zranění se už zřejmě někdo postaral. Teď potřebuje sílu. Raz, dva, tři!‘

Víly seděly vedle elfa, potichu si povídaly ve svém zvláštním pískavém jazyce a čekaly. Nejstarší co chvíli přikazovala donést rostlinky, oleje, vodičky. Trápila se, že mu nedokáže víc pomoci. Viděly bolest vepsanou v její tváři a chápaly ji. Každá víla se trápila, když měl skončit něčí život. Lidský, vílí, ptačí, nebo elfský. Život byl posvátný!

Najednou sebou elf začal házet. Zmítal se. Kašlal, vzdychal. Rozhazoval rukama i nohama.

Víly rychle vyskočily na krátké nožky a zmateně se na něj dívaly. Co se to s ním děje? A co je to za magii, která kolem něj proudí?

Nejstarší kývla na ostatní a sama si sedla k jeho hlavě, kterou si položila do klína. Ať už se s ním děje, co chce, nemusí si ještě víc ublížit. Víly elfa zanedlouho přitlačily k zemi vlastními nahými těly. Čekaly. Všechny cítily, že mu ta cizí, vzdálená magie pomáhá. Dělala, co ony nedokázaly. Uzdravovala ho.

Třes jeho těla byl čím dál větší a větší. Za chvíli na něj nebudou stačit. Nezvládnou ho. Byl na ně příliš těžký! Jedna z vil odletěla stranou a překvapeně si utírala krev z rozraženého rtu, zatímco elfova ruka narážela do všeho kolem. Nejstarší podrážděně vypískla a víla opět skočila na elfovo rameno. Na vlastní bolest teď neměla čas.

Elfovo tělo se napnulo. Tvář se mu stáhla do zvláštní grimasy s bolestným úsměvem, se zaťatými zuby, s nepřirozeně zavřenými víčky. Jeho ruce se sevřely v pěst. Záda se odlepila od země.

Trpěl. A víly trpěly s ním.

Vtom všechno přestalo. Bolest, křeče, třas. Všechno.

Elf se uvolnil. Nevzdychal, nekašlal. Jen klidně ležel na zemi a dýchal. Oči však stále neotvíral. Nejstarší zamračeně sledovala jeho tvář. Nebyl důvod, aby neotvíral oči. Zatřásla s ním. Nic. Štípla ho. Nic. Neprobral se.

Ticho.

‚Co se vám stalo?‘ zeptal se starý mág.

Ticho.

‚Pane Gordiene?’

‚Nedorozumění osobního charakteru,’ zamumlal Caeliun nakonec.

‚Osobního…’ zopakoval muž mokrý od kávy naštvaně.

‚V tomto městečku mě zřejmě ještě pár nedorozumění čeká,’ pokračoval elf bez přerušení. ‚Jsem na stopě. Kdyby se mi něco stalo, pošlete dalšího vyšetřovatele rovnou sem. Je to menší město jménem Gnusun. Je třeba vyhledat půlelfa Rasinera nebo pana Salomanera Fabera. Nemyslím si, že jsou vinní, ale mohli by něco vědět.’

‚Půl co?’ vyjekla žena překvapeně, znechuceně.

‚Tady se dějí různé divné věci. Každopádně. Jestli přežiji, postarám se o to sám. Mám nějaké vědomosti o pašerácích, které by mi mohly pomoct, a navíc jsou tady potřebné i mé nadprůměrné schopnosti cítit.’

‚Toho Rasinera přece můžeme předvést k výslechu,’ navrhl starý mág.

‚Zbytečné. Spíš mám pocit, že jenom něco tuší. Postarám se o to. Uvádím to jen pro případ nečekaných komplikací.’

‚Jste si jistý, že jste schopen ve vyšetřování pokračovat? Máte dost síly?’

‚Ano, budu v pořádku.’

‚Rada se vždy ochotně postará o své spolupracovníky. Dávejte na sebe pozor, pane Gordiene,’ rozloučil se s ním starý mág a přerušil spojení. Otevřel oči.

„Hlupáci!“ otočil se na své podřízené. „Můžete se nad elfy povyšovat, můžete je nenávidět, ale když jde o práci, musíte odložit všechny osobní city a názory stranou. Je to zaměstnanec Rady a ty máme povinnost sledovat, chránit a v případě potřeby jim pomoci! Blázni! Jak vás mohlo napadnout nechat ho napospas jeho osudu! Nemyslete si, že to zůstane bez důsledků!“

„Čeká nás vězení?“ zeptala se žena vystrašeně.

„Kdyby šlo o člověka, tak určitě. Takhle… nevím. Asi vás přesunou na méně zodpovědnou pozici. To ale už jde mimo mě. Jste hlupáci. Takhle si pokazit kariéru. Hlupáci,“ naštvaný s mumláním odešel.

Žena se zhroutila na svůj polštář a rozplakala se. Měla takové plány! A všemu je konec kvůli jedné hloupé chybě, kvůli jednomu hloupému elfovi.

„Nenávidím elfy. Všichni by měli chcípnout. Vždyť ten smrad ani nepoděkoval,“ zavrčel muž a odešel.

Žena se rozplakala ještě víc.

Caeliun konečně otevřel oči. Víly vypískly a odskočily od něho. Jen Nejstarší zůstala klidně sedět za jeho hlavou. Pozorovala, jak namáhavě se zvedá. Sledovala každé zaváhání v jeho pohybu a zhodnocovala, co všechno by ještě mohla udělat. Mohla by mnohé, potřebné už ale nebylo nic. Žije.

Zapískala pár slovíček na představení se.

Elf se k ní otočil. Chvíli jako by nechápal, co vidí. Víl bylo na světě čím dál méně, v některých oblastech byl zázrak spatřit třeba jen jednu, a tady jich má kolem sebe téměř čtrnáct. A další přicházely. Co se to v tomto divném městečku děje!

Nejstarší ze svého hrdla opět vydala pár pisklavých zvuků.

Potřásl hlavou a ještě jednou se podíval kolem sebe. Zachránily ho víly. Pomohly mu, aby vůbec přežil, než ho našla Rada, ošetřily rány, vlily do nich svou magii, potřely léčivými mastmi. Nevěřícně se podíval mladičké víle do černých očí bez duhovek a zamyšleně, sám pro sebe, přikývl. Ano, žije, a ano, zachránily ho víly. Žínka na jeho přikývnutí potěšeně vyskočila, doširoka roztáhla rty a začala vesele skákat po okolní trávě. Všechny ostatní se hlasitě rozesmály.

Caeliun sotva zdvihl koutek. Nesdílel jejich radost, ale i přesto se snažil vypadat šťastně a ze zdvořilosti jim dokonce potichu jejich písklavým hlasem poděkoval za pomoc. Druhý pokus o projev radosti však skončil jen nepřesvědčivým zavlněním rtů.

Zavřel oči. ‚Bohové, proč mě trápíte?‘ Zuřivě stiskl zuby. ‚Sedm set devadesát čtyři roků vám nebylo dost? Krucinál!‘ Prudce napnul svaly na rukou, zaklonil hlavu. ‚Já chci být člověkem! Chci zestárnout a konečně zemřít!‘ v duchu beznadějně křičel, namáhavě překonával touhu řvát na celý les.

Stará víla zatím hrdě seděla vedle, čekala, až její pacient překoná trochu zvláštně projevovanou radost ze znovunabytého života, a spokojeně se usmívala.

Po chvíli opět otevřel oči. Mlčky se víle díval do rozzářené tváře, která ho nesmírně dráždila. Zaplavila jej vlna nenávisti. Hněvu! Bolestně hrábl nehty do hlíny a sevřel ruku, nevnímal nepoddajné kamení. Tiskl prsty blíž a blíž. Byl však příliš slabý, aby do svých rukou uchopil svět či vlastní život. Už nemohl dál. Klouby na jeho rukou zbělely námahou, modré vlasy získaly sytější odstín, tváře zčervenaly.

Jedna z vil se zatočila na špičce, šťastná, že elf nabírá živější barvy. Nejstarší se na svou neteř shovívavě usmála, kývnutím jí naznačila, aby si sedla, a potom položila svoji dlaň na elfovu pěst.

Prudce sebou trhl. Uvolnil prsty, které se mu vzápětí potlačovanou námahou roztřásly. Chtěl ze sebe setřást ruku, jež ho přivedla zpět mezi živé! Chtěl utéct! Chtěl sebrat odvahu a ukončit svůj bezcílný život! Jak moc záviděl lidem jejich smrtelnost. Kdyby měl dost odvahy vzepřít se bolesti! Ztěžka si vzdychl. Pak silně stiskl víčka, sevřel rty, sklonil hlavu a spolkl hořkou slinu. On nikdy nedokáže překonat bolest…

Víla cosi zapískala, zmateně naklonila hlavu na bok a podívala se elfovi do svraštělé tváře. Že by si byly jejich druhy až tak vzdálené, že jeho radost připomíná hněv? Pohladila ho po hřbetu ruky. Cítila, jak jí prudce trhl. Překvapeně se odtáhla a zadívala se na něho. Víly zmlkly, ničemu nerozuměly.

Elf se zhluboka nadechl, vydechl. Nic se nedá dělat. Bude muset žít dál. Pomalu otevřel oči, zvedl hlavu, povzdechl si. Potom vzal ruce Nejstarší do svých dlaní, sklonil se a jemně otřel nos o její klouby – projev Nejvyšší vděčnosti mezi vílami.

Nejstarší se opět uvolnila a spokojeně se usmála. Malým žínkám s krátkými vlasy se znovu rozzářily pihaté tváře. Začaly si vzrušeně mezi sebou povídat, vykřikovat a tancovat. Zanedlouho však na příkaz Nejvyšší utvořily nepravidelný kruh, chytly se za ruce, rozezpívaly se a rozkolébaly se do rytmu. Jejich energie se spojily, dokončovaly léčivý proces.

Slunce se mezitím vyšplhalo kousek nad obzor. Začínal nový den. Drozdi opět seděli na svých místech a zpívali do umírající noci.

Vílí píseň pokračovala, dokud nepověděla všechno, co chtěla, a utichla. Elf i Nejstarší byli plní hojivé energie přírody. Víla tak zítra v noci mohla vyléčit nějaké další zranění a elf mohl a hlavně musel pokračovat ve své práci.

Caeliun zklamaně otevřel oči. Byl čas jít. Noc pomíjela a víly se mohou opět skrýt do svých stromů. Naposled otřel špičku nosu o ruku staré víly a neupřímně se usmál. Nejstarší vstala, uklonila se svému dnešnímu pacientovi, zapískala pár hlásek na rozloučenou a bez dalšího pohledu se ztratila mezi stromy. Ostatní víly ji vzápětí následovaly. ‚Zmizely jako víly před úsvitem,‘ vzpomněl si na Anjino oblíbené rčení.

Potichu si povzdechl a pomalu, opíraje se o kmen stromu, vstal.

Měl za sebou rušný den, ještě živější noc a před sebou… raději ani nemyslet. Přešel pár kroků ke svým promočeným věcem ležícím opodál. Papíry od starosty se vysypaly do lepivého bahna. ‚Škoda. Chtěl jsem je vrátit.‘ Mávnutím ruky urychlil jejich rozklad, nato posbíral všechny použitelné věci, nacpal je zpět do batohu, opatrně ho zvedl a hodil si ho na zablácené šaty. Vykročil.

Nevěděl, kam jde, a bylo mu to jedno.

Postupně se vzdaloval od vody, mířil do lesa. Prodíral se mezi křovím, překračoval spadané větve, odhrnoval větvičky s rašícími listy. Vnímal pach vlhkého mechu, hnijících rostlin, zvířecího trusu, vlastního potu, mokré rašeliny. Cítil, že vstoupil do čehosi měkkého, kluzkého. Podíval se dolů, se znechuceným výrazem ve tváři vytáhl špičku boty z rozkládajícího se liščího těla a pokračoval dál.

Za chvíli narazil na úzkou vílí cestičku, po které se vydal. Klikatila se, vinula mezi stromy. Rozdvojovala se, vracela se velkým obloukem zpět, splétala se s jinou, křížila se s další. Vedla elfa hlouběji do lesa a potom zpět téměř na okraj, aby se mu pod nohama vzápětí ztratila. Na okamžik zastavil, pak lhostejně pokrčil rameny a vyrazil kamsi mezi husté stromy.

Netušil, kam míří, nezáleželo mu na tom. Pomalu se v lesním bludišti zamotával čím dál tím víc.

Navzdory všeobecnému přesvědčení se elfové v cizích lesích nevyznali o nic víc než lidé. To jen tam, kde vyrůstali, znali každou větvičku. Tady bloudil.

Žádná cesta, žádný směr, žádný zájem.

Vtom pod nohama spatřil širší chodníček. Zastavil se. Bylo vidět, že po něm už dávno nikdo nešel, ale i tak jej vyšlapala lidská noha a jistě vedl k lidskému obydlí. Povzdechl si. Lidem se už nedalo vyhnout. Zaplavili svět, podrobili si ho, utlačili všechno, co jim stálo v cestě, a teď ho spokojeně zásobují svými dětmi, aby jejich nadvláda nikdy neměla konce a už vůbec ne kraje.

Zavřel oči a pomalu sklonil hlavu. Zraněný, znavený, zlomený, zničený. Při představě, že se má vrátit do města, pokračovat ve vyšetřování, bojovat s nevraživostí elfů, či se potýkat s lidskou pohrdavostí, se mu udělalo zle. Cítil se tak slabý, unavený a opuštěný jako v den, kdy jej paní Jasena nechala za trest stát v přijímací kanceláři v dámských šatech a vítat hosty na její velkolepý ples, protože si dovolil promluvit bez dovolení. Když večer skončil, nešetrně mu vybrala ozdobné hřebínky ze stříbrných vlasů a poslala ho spát. ‚Nikdy víc,‘ opakoval si v tu noc téměř až do rána, kdy se vzbudil se zářivě modrými vlasy.

Caeliun narovnal záda, zvedl hlavu a podíval se přímo před sebe. Ušklíbl se.

„Nikdy víc,“ zašeptal odhodlaně do probouzejícího se lesa.

Lidé ho už nikdy víc neporazí, nepokoří, neponíží, nepodrobí si ho, nebudou ho urážet, nebudou důvodem jeho nenávisti k životu, nebudou prokletím, nebudou noční můrou!

Na tváři se mu objevil zvláštní hrdý, vítězoslavný, spokojený výraz. Přimhouřil oči, na rtech záhadný úsměv.

‚Nikdy,‘ potvrdil si nakonec, přikývl, nadhodil si batoh na zádech, prohrábl si vlasy protestu a vydal se chodníčkem kdovíkam.

Už za malou chvíli začaly stromy kolem něho řídnout. Rodící se slunce prosvítalo mezi tenkými kmeny mladých buků. Vedlo ho přímo na mýtinku, kde zahlédl šedé kameny tyčící se do výšky. Chtěl si na nich chvíli posedět, popřemýšlet si jak dál a nakonec pokračovat kdovíkudy do města. Odhrnul poslední větvičku a zastavil se na trávě rostoucí okolo skal, které vypadaly jako obrovský trůn.

A pod ním…

Zaraženě zíral na zem, na které leželi vedle sebe dva muži v těsném obětí. Nebyli nazí. Ale podle lhostejnosti, s jakou na sebe naházeli svoje šatstvo, si tak či tak domyslel, co jejich pokojnému spánku předcházelo. Caeliun nakrčil čelo, zvedl obočí a pobaveně se ušklíbl. Párkrát zavrtěl hlavou ze strany na stranu a tiše se zasmál. Pár dvou mužů neviděl už pěkně dlouho. V podstatě od té doby, co tyto vztahy Rada postavila mimo zákon.

‚Nikdy bych neřekl, že bohatý Salomaner Faber je milencem půlelfa Rasinera. Kdyby se to tak někdo v městečku dozvěděl…,‘ pokýval zamyšleně hlavou. ‚No, však uvidíme, jak bude Rasiner příště vypovídat,‘ zazubil se vítězoslavně, věnoval jim poslední pohled a pak kolem nich opatrně přešel.

Za skalami objevil širší chodník, který, jak předpokládal, vedl do města. Vydal se po něm a zanedlouho dorazil ke zlomenému javoru, pod kterým se křižovaly dvě cesty. Levá vypadala širší, používanější a za krátkou chvíli ho přivedla ke trojici kamenů a ke starému, velkému dubu. Tam na chvíli zastavil, upravil si popruhy na batohu a pokračoval v cestě. Teplé paprsky si nacházely cestu mezi starými vysokými stromy, nižšími mladými stromečky, košatými keříky, a nakonec vrazily Caeliunovi přímo do pravé tváře.

„A jsem zase tady,“ zamumlal znechuceně při pohledu na kukuřičné pole s boudou na kraji. Ztěžka si povzdechl, pomalu prošel polní cestičkou okolo boudy až na most, kde se zastavil.

Rozhlédl se kolem sebe, uvažoval, kterou cestou se má dát, aby se zaručeně vyhnul hostinci U Smutné vrby. Viděl, jak mezi oprýskanými domky na břehu řeky pobíhají psy a bosé děti. O trochu dál spatřil širší chodník a na něm tři ženy ve veselém rozhovoru. S nůšemi čistých ručníků, košil a kalhot mířily přímo do třípatrového domu s opadanou omítkou a zavřenými okenicemi. Veřejné lázně – oznamoval široký nápis mezi poschodími. Ženy za chvilku zmizely ve dveřích a špinavý elf s hroudami bláta v modrých vlasech, v zakrvácené, potrhané košili a promočenými botami se vydal rovnou za nimi.

Krátce nato vešel do přijímací místnosti obložené bílými kachličkami, s bílými závěsy a bíle natřeným pultem. Za ním stála sympatická dívčina. Jejím úkolem bylo vítat hosty milým úsměvem a pak je se stejným milým úsměvem zkasírovat. Pro elfa však žádný úsměv neměla.

„Myslím, že jste si spletl dveře,“ upozornila ho klidně, takřka slušně.

„Já si to nemyslím,“ řekl suše, přišel blíž k pultu a opřel si o něj lokty. „Kolik se tady platí za vanu s horkou vodou a kouskem mýdla? A daly by se tu také vykartáčovat kalhoty a koupit čistá košile?“

Děvče si zaraženě prohlíželo elfa před sebou. Nevěřilo vlastním očím a uším. „Elfy neobsluhujeme,“ řeklo, překvapené, že mu to vůbec musí připomínat.

Caeliun se zašklebil, přehodil si batoh dopředu a vybral z něj váček s penězi. Vysypal si do dlaně několik mincí, položil je na pult a dvě z nich posunul k dívčině.

„Znak Rady,“ poklepal nehtem po jedné a vyhrnul si rukáv, „který jako její vyslanec nosím,“ natáhl k ní ruku, „mi ukládá povinnost Radu náležitě reprezentovat. Ten samý znak mě zároveň opravňuje využít pro tento cíl všechny možné prostředky. A jestliže toto jsou, dle nápisu na budově, veřejné lázně, předpokládám, že nechcete, aby veřejnost od návštěvy vašeho podniku odradilo zatknutí majitele za urážku Rady a jejího vyslance,“ hrozivě se podíval na dívčinu a jejího šéfa, který se objevil za jejími zády, „nebo ano?“

Děvče naprázdno polklo kmitajíc pohledem od symbolu na minci k tomu na elfově předloktí. Ve hře „najděte několik rozdílů“ by asi neuspělo. Caeliun zatím spokojeně pozoroval, jak se její tváře zbarvují do červena, a čekal, jak na jeho nechutné ohánění se Radou zareaguje. ‚Nechť mi je ta služba u lidských mágů k něčemu dobrá.‘

Svalnatý šéf lázní se však vůbec netvářil vyděšeně. Slovo „vyslanec“ v jeho mysli nevzbudilo vlnu strachu, ale čísel.

„Tu svou Radu si strč někam! Po tobě bych musel nechat vydrhnout celou vanu i všecko kolem, abych se zbavil toho elfskýho svinstva. Myslíš, že bych tam jinak moh s klidným svědomím pustit nějakýho člověka?“ ptal se nahlas a bouřlivě rozhazoval rukama. „Né, né, elfíku, to bych nemoh! A všecko vypucovat, to je práce navíc, a práce navíc, to jsou i…“

„Peníze navíc,“ dopověděl Caeliun za něho a posunul k němu další mince. Ušklíbl se. Rada anebo její peníze, to je jedno. Vždy se dá něco z toho použít nebo zneužít. Dle potřeby.

Muž se spokojeně zazubil. „Takže koupel?“ zeptal se najednou uctivě.

Elf přikývl. „K tomu novou košili a vykartáčovat kalhoty i kazajku,“ doplnil objednávku i peníze.

„Já věděl, že se nakonec dohodneme,“ usmál se chlapík a rychle shrábnul peníze z pultu, „Postarej se o něho,“ přikázal dívčině a opět se ztratil kdesi vzadu.

Děvče se rozpačitě usmálo. „Pane?“ zmateně ukázalo na dveře dovnitř a počkalo, až se elf za nimi ztratí. Nato ho následovalo i s kupičkou ručníků, kartáčem na záda, kouskem mýdla a jednoduchou bílou, plátěnou košilí. Úsměšky, posunky a významnými pohledy dávalo svým kolegyním najevo, že ono o novém zákazníkovi nerozhodovalo, a pomalu ho vedlo k dřevěné vaně stojící v rohu. Z vody se linuly horké páry a nasycovaly už tak dost vlhký vzduch kolem. Vedle stál stoleček, kam dívčina odložila přinesené věci a odkud vzala hrst vonných lístků. Na okamžik se zarazila, podívala se na elfa, po chvilce přemýšlení nabrala bylinky i do druhé ruky a hodila je do vody.

Caeliun se trpce pousmál a zamyšleně se zahleděl kamsi skrz kamennou podlahu. ‚Smradlaví elfové! Pojedete do dolů, tam váš pach nebude nikomu překážet! Pohni se, prašivče! Hýbej se!‘ křičel otrokář, který zajal jeho i jeho rodinu, a jednou větou tak rozhodl o dalších třech stech dvaceti sedmi letech jeho života.

„Zatáhnu závěs, abys měl… abyste měl… soukromí,“ dívčina se kradmo podívala do elfových očí. Nereagoval. „Potřebujete ještě něco, pane?“ zeptala se hlasitěji. Elf sebou trhl, chvíli mlčky hleděl do voňavé vody a pak se zvláštním úsměvem zavrtěl hlavou.

„Děkuji. Počkejte chvilku, podám vám kalhoty a kazajku,“ řekl tiše Caeliun, zatáhl závěs a zanedlouho vystrčil mezi dvěmi plachtami své věci položené na jednom ručníku. „Abyste se jich nemusela dotýkat,“ vysvětlil chladně.

Poté se konečně ztratil za závěsy, oprášil ze sebe všechno suché bláto a ponořil se do příjemné teplé vody. Namočil si vlasy, zavřel oči a vypustil z hlavy všechny starosti. Nic nevnímal, nikam nespěchal. Kam by taky spěchal, času měl dost. Až moc.

Ze zamyšlení ho však nakonec vytrhla chladnoucí voda a nějaký ruch za závěsem. Lenivě se natáhl pro mýdlo a kartáč a začal se drhnout.

„Myslíš, že starostu opravdu odvolají?“ zaujala Caeliuna otázka nějakého muže.

„Dokáží-li mu tu vraždu, tak určitě. Jinak… nevím. Ale ty jeho kartičky už vadí každému. Co je to za starostu, když prohraje v saloonu celý dům! Jde to s ním zkrátka z kopce,“ zkonstatoval druhý suše a srkavě se při tom napil.

„Podle mě starosta Siena nezavraždil. Proč by to dělal?“

„Ty nevíš, že Sien Faber zaplatil všechny starostovy dluhy? Zdálo se, že mu ty peníze nechybí, ale zřejmě…“ schválně nedopověděl.

„No nevím,“ pochyboval muž stále. „Možná se chtěl zabít sám. Otrávil se, a když se mu zdálo, že to nefunguje, tak si k tomu ještě podřezal žíly. Co ty na to?“

Caeliun si už na reakci na novou teorii nepočkal. ‚Otrávil se…‘ zauvažoval místo toho. ‚V otroctví jsem viděl mnoho otrav. Pomalých, rychlých, vyvolaných plyny, prášky, jedovatými nápoji. Ale nenapadá mě žádný přípravek, po kterém by oběť vypadala tak jako Faber.‘

Nanesl si trochu pěny na nohy a pečlivě si začal umývat mezery mezi prsty.

‚A to podřezání žil je taky takové divné. Pamatuji se na lidského odsouzence v dolech, který si tak vypouštěl jed z těla. Zoufalec. Spíš vykrvácel, než se otrávil. To bylo tehdy krve!‘ ponořil se do nepříjemných vzpomínek na svého dobrého přítele.

‚Ale kdo měl vůbec důvod Fabera zabíjet? Jaké obchody to měl? Jistojistě výnosné, když mohl zaplatit bratrovy pohledávky. A asi trochu špinavé, protože o nich se svou dcerou nikdy nehovořil. Co nebylo pro její citlivá ouška? Že by prostituce? Ne… Anebo…‘

Rázem se vítězoslavně usmál, spokojeně odložil mýdlo zpět na stoleček a opřel si záda. Chvíli jen tak ležel. S hlavou položenou na okraji dřevěné vany a s nezřetelným úsměvem rýsujícím se v unavené tváři hleděl na strop.

‚Faber byl ten pašerák,‘ zkonstatoval nakonec v duchu. Opatrně se postavil, natáhl se pro konev s připravenou teplou vodou a s námahou ji zvedl až na konstrukci na stěně. Opět se posadil nechávaje ze sebe smýt zbytky mýdla čistou vodou.

‚Faber, no samozřejmě. Mělo mě to napadnout dřív. Sien Faber, zvaný Sifab. Bratr paní Jaseny si s ním dopisoval celkem často, než zemřel. Sifab…‘ pousmál se, vylezl z vody, utřel se, oblékl si košili a zatáhl za šňůru od pozlaceného zvonečku.

Zanedlouho přišla dívčina a přinesla mu vykartáčované věci zabalené do ručníku. Kývnutím hlavy vystrčené zpoza závěsu poděkoval, vzal si věci a oblečený nakonec vyšel s batohem přehozeným přes ramena, aby v tichosti následoval dívčinu ven.

„Spokojený, pane?“ zeptal se vesele šéf. Stál za pultem a doširoka se usmíval. Na jednom elfovi dnes vydělal víc než obyčejně za celý týden.

„Ano. Zůstávejte s bohy,“ rozloučil se Caeliun provokativně zakázaným pozdravem a bez dalšího pohledu na dívčinu či šéfa vyšel ven. Obrátil se směrem k městečku a rázně vykročil vpřed.

Prodíral se mezi lidmi, kteří spěchali otevřít své obchůdky a dílny. Den začínal. Drozd s bílým flíčkem na zobáčku prolétal ulicemi. Znal místa, kde se dalo dobře najíst, a přesně ta teď obletoval jedno po druhém. Slétl k jedné z popelnic ve slepé uličce mezi domy. Tady vždy našel nejlepší a nejšťavnatější housenky, brouky a jiné pochoutky. Ani dnes tomu nebylo jinak. „Snídaně!“ pozdravil je hlasitým zacvrlikáním, na které elf s modrými vlasy běžící okolo reagoval přáním dobré chuti. Drozd krátce poděkoval a pak se už vrhl na pěkného střevlíka měděné barvy, který si klidně vykračoval mezi odpadky.

Caeliun se zastavil před vznešeným domem Faberových. Teď možná konečně najde nějaké stopy ke khusianu. Zatáhl za šňůru od zvonku a zůstal stát před dveřmi. Čekal.

Zanedlouho se velké vchodové dveře otevřely a za nimi se objevila uplakaná tvář služky.

„Je pan Salomaner Faber doma?“

„Ne, ještě se nevrátil,“ protáhla huhňavým hlasem a vysmrkala si plný nos do mokrého kapesníku.

„Aha, takže od včerejška ho nikdo neviděl…“

„Ne, pane, mezitím se vrátil. Ale šerif ho hned odvedl na policejní stanici. Celou noc ho hledali a nás vyslýchali. I správce a další. Jen mladého pana Fabera a Rasinera nemohli nikde najít, proto je odvedli až ráno.“

„Na stanici? Kvůli čemu?“

„Kvůli té vraždě, samozřejmě. I slečna Kiara a Ottis tam jsou. A v noci… to bylo strašné… vytáhli nás z postelí… A potom na nás křičeli, jako bychom byli všichni zločinci a…“ vysmrkala se, aby měla prázdný nos pro další část nočního příběhu a nadechla se.

„Děkuji, slečno,“ stroze se s ní rozloučil dřív, než stihla začít, a odešel. Absolutně ho nezajímalo, co si o něm pomyslí.

Služka nahněvaně třískla dveřmi a opět se pustila do pláče. Nikdo si o ni nezajímal. Jediného dobrého člověka ve městě včera zabili a ji ještě obviňují z jeho vraždy!

Caeliun zatím spěchal na policejní stanici směrem, který mu ukázal jeden ze zametačů na ulici, a za chvíli už energicky zaklepal na šerifovy dveře. Stručné pozvání dovnitř se ozvalo krátce nato.

Vstoupil.

Za stolem seděl šerif, hrál si se svým revolverem a druhou rukou bubnoval do plechové dózy od tabáku. Naproti němu se Salomaner klidně opíral lokty o stůl. Na jedné z pěti židlí u stěny si Caeliun všiml Rasinera, vedle kterého seděl Ottis objímající unavenou Kiaru. Ta zdvihla otráveně hlavu, otočila se na přicházejícího a překvapeně vydechla. 

„Zdravím vás, co vás k nám přivádí, pane… Promiňte, zapomněl jsem vaše jméno,“ nuceně se na něj usmál šerif.

„Vy… vy… žijete?“ vyrazila ze sebe Kiara.

„Ano, žiju,“ zkonstatoval elf očividný fakt suše. „Rada se o své pracovníky stará,“ dodal a otočil se na šerifa. „Mé jméno je Caeliun Gordien a přivádí mě sem více věcí. Přišel jsem vás vyslechnout, mám i nějaké vyřizování s panem Faberem a myslím, že pan Rasiner mi také dluží pár odpovědí,“ záhadně se zatvářil. „A konečně, i případ vraždy pana Fabera staršího mě celkem zajímá.“

„Proč jste zvědavý na vyšetřování vraždy muže, kterého jste neznal?“

„Získám-li dojem, že to potřebujete vědět, povím vám to,“ odbyl ho chladně. „Zatím si tady sednu. Nebude vám to vadit, že ne?“ řekl tónem nepřipouštějícím žádné debaty a posadil se vedle Rasinera.

„Ehm… jak… jak myslíte,“ zakoktal se šerif očividně vyvedený z míry.

Tiše se napil kávy, přejel si dlaní po jednodenním strništi a mlčky pozoroval vlastní prsty na drahé, bohatě zdobené zbrani. Na stanici vládlo absolutní ticho.

„Pane Fabere, jak se vám studovalo na univerzitě?“ prohodil najednou nepřirozeně přátelským tónem.

Všichni v místnosti, kromě elfa, překvapeně zamrkali.

„…dobře?“

„To jsem rád. Já jsem strávil na škole krásné roky. A navštěvoval jste i přednášky o rostlinách, houbách a otravách? U nás v ročníku byly hrozně oblíbené, i když jsem nikdy nechápal proč. Osobně mě více zajímala obranná a zejména útočná kouzla. To byla moje specializace. Vaší byly jedy, pane Salomanere?“

„Směřujete k něčemu konkrétnímu, nebo jen tak naprázdno plácáte?“ podíval se Salomaner šerifovi provokativně do očí a opřel se o opěradlo židle.

Šerif ztichl a zlostně si ho přeměřil. Potom nahlas vydechl a opět se mile usmál.

„Jen jsem si s vámi chtěl popovídat! Proč v tom hned hledáte něco víc? Kdyby mi na té informaci moc záleželo, mohl bych přece na univerzitu poslat dopis s touto otázkou, ale předpokládám, že tak daleko zacházet nemusíme, ne?“ usmál se a spokojeně upil kávu.

„Ne, jistěže nemusíme,“ zamumlal Salomaner zamyšleně. „Ty přednášky jsem navštěvoval. Nemyslím si však, že by to bylo neobvyklé pro někoho, kdo se chtěl stát magilékařem jako já. Chcete-li, můžete si ověřit, že mě přijali na obor čarodějného léčitelství.“

„Hm, to musel být určitě úspěch. Proč jste tam nešel?“

„Protože otec odmítal nadále financovat můj, jak říkával, bohémský život. Škoda. Tento kraj by magilékaře potřeboval, nemyslíte?“

„Magilékaři jsou namyšlené sobecké svině,“ zlostně odfrkl šerif, „které vůbec nectí lidský život. Mou těžce nemocnou ženu by klidně nechali cestovat přes půl světa, protože jsou příliš pohodlní, aby zdvihli svoje tlusté zadky a přišli sem…“

Salomaner zmlkl a sklonil hlavu, Rasiner se nepřítomně zahleděl oknem ven a Ottis mimoděk pohladil snoubenku po rameni. Caeliun pozorně přeskakoval pohledem od tváře k tváři, všechno důkladně zhodnocoval, analyzoval.

„Jak se daří vaší ženě, šerife? Už je jí lépe?“ zeptala se ho po dlouhé chvíli ticha Kiara opatrně.

„Zatím žije,“ oznámil šerif, poté potřásl hlavou, zbavil se chmurných myšlenek a opět se otočil na Salomanera: „Umíte připravovat rostlinné jedy, pane Fabere?“

„Nechápu, proč se ptáte na otázky, na které znáte odpověď, šerife?“ zavrtěl Salomaner otráveně hlavou. „Mimochodem, prozradíte mi konečně, o jaký jed šlo?“

„Strammacín.“

V tom okamžiku Caeliun přestal jejich nesmyslnou debatu poslouchat. Strammacín důvěrně znal z té doby, kdy se jím v dolech otrávila jeho sestra, když už ji nebavilo dělat rohožku všem lidským dozorcům. Pamatoval si, jak ji našel držet sklenici v roztřesených rukou. Její obsah do sebe nalila přímo před ním, tvář zkřivila odporem a cosi zamumlala. V okamžiku k ní přiskočil, snažil se jí pomoci, ale už to nedokázal. Umírala. Ještě dnes se viděl, jak u ní nečinně sedí, přihlíží pomalu nastupujícím křečím a pláče. Nemohl ji ani pohladit, protože sebemenší dotek zvětšoval její bolest. A pak, po nekonečných chvílích čirého utrpení, se její tělo stáhlo do obrovské poslední křeče, aniž by jí dalo právo i jen naposledy vydechnout…

Její chladnou, ztuhlou mrtvolu mu vytrhli z náručí až o několik hodin později, když už byla její kůže posetá modrofialovými skvrnami. Přesně takovými, jako měl pašerák Faber…

‚Mohl to být strammacín, ale… nevím. Něco se mi na tom stále nezdá. Nejvíc by mě zajímalo, jak vznikly ty malé tečky na Faberově tváři a proč měl modré prsty a rty? Že by z té ztráty krve? Ale vždyť u něj byla jen malá loužička…‘

„Promiňte, šerife,“ vyrušil ho z úvah Salomanerův hlas, „možná jste to už říkal, ale jak přesně si vysvětlujete otcovu smrt?“

„Kdosi ho otrávil jedem vhozeným do sklenice. Váš otec to zjistil zřejmě až pozdě, snažil si vypustit z těla jed, který ho však přemohl, a on padl na zem, přičemž si zranil hlavu.“

„Nemyslíte, že se klidně mohl zabít i sám? Že si nasypal jed do sklenice, vypil ho, a když to neúčinkovalo dost rychle, vyšel z vany a podřezal si zápěstí? To zní o hodně pravděpodobněji než vykonstruované teorie o vraždě. Nezdá se vám?“

‚Něco podobného jsem už dnes slyšel,‘ zašklebil se Caeliun.

„Vykonstruované?“ podíval se na něj příkře šerif.

„Samozřejmě. Ochutnal jste někdy strammacín? Já osobně nic odpornějšího a hořčího neznám. Strammacím je výlučně jedem sebevrahů.“

‚Je to odporně hořké. Hořké jako smrt,‘ zasmála se hořce Caeliunova sestra. A i když si její slova nikdy nedovedl vysvětlit, navždy si je zapamatoval. Teď pochopil.

Vtom kdosi tiše zaklepal.

„Ano!“ vyštěkl podrážděně šerif. Dřevěné dveře se s tichým vrznutím otevřely a dovnitř nesměle nakoukla něčí rozcuchaná hlava. „To jsi ty, synku? Pojď dovnitř,“ řekl najednou vlídně šerif.

Chlapec opatrně vešel a zůstal stát uprostřed místnosti. Čokoládovýma očima sledoval podivnou společnost kolem sebe, až svůj vyplašený pohled zastavil na cizím elfovi s modrými vlasy a uchem plným náušnic.

„Proč jsi přišel?“

„Našli jsme na dvoře ptáčka se zlomenými křídly a divnýma očima, otče. Pomůžeš mu?“ vytáhl zpoza zad krabici bez víka a strčil ji šerifovi pod nos. Na jejím dně ležel malý poraněný drozd. Zřejmě po něm skočila kočka, když hledal chutné brouky mezi odpadky.

„Zachráníš ho?“ podíval se na něj chlapec s nadějí.  

„Nevím, uvidíme. Ty běž za matkou. Nenechávejte ji dlouho samotnou, víš, že včera se jí opět přihoršilo. Potřebuje pomoc.“

„Ano, otče, už jdu.“ Chlapec hodil na cizího elfa ještě jeden zvědavý pohled a vyběhl ven.

Šerif se za ním chvilku s úsměvem díval, v očích zvláštní odlesk hrdosti, že se mu i tohoto sirotka podařilo vyhrabat z chudoby a hladu. Po chvilce se obrátil na krabici ležící před ním a na drozda bezmocně ležícího uvnitř. „Umíte mu pomoci?“ otočil se na Salomanera, který však jen zavrtěl hlavou.

‚Škoda, že ti nemůžu pomoct. Nerad vidím svého syna smutného…‘ řekl šerif víc sobě než drozdovi.

Potom položil ruce nad krabici, poskládal prsty do složitého obrazce a zavřel oči.

„Ne!“ vykřikl Caeliun a vyskočil ze židle. Jediným krokem se ocitl u šerifova stolu a naklonil se nad drozda.

Pozdě.

Šerif už pronesl magická slova a malý drozd začal bolestně otvírat zobáček naprázdno. Jeho hrdlo zaškrtila neviditelná ruka. Dusil se, přes jeho cévy neproudila krev. Ptáček se bezmocně zmítal a házel sebou, až bylo konečně po všem. Jeho tělo ochablo. Hlava s otevřenýma očima a zobákem bezmocně klesla. Už se nepohnul.

„S Rasinerem jsme mu možná ještě mohli pomoci!“ vykřikl Caeliun a jako zhypnotizovaný vzal drozda do rukou. „Nemusel jste ho…“

„Nechtěl jsem, aby se dále trápil.“

„Zadusil jste ho…“ zamumlal Caeliun nepřítomně a ponořil se do svých dávných vzpomínek:

Doly, ve kterých se otrávila jeho sestra a ve kterých si jeho přítel vypouštěl jed z žíly. Lidská žena – paní Jasena. Odchod do města, do jejího domu. Bolest při vkládání náušnic. Ponížení konající se večer co večer. Bratr, u kterého ho odložila. Natrvalo. Kuchyně, kam jej poslal, když už všechny nudil.

ONA. Stála v kuchyni u stolu špinavá od mouky a míchala těsto. Byla tak krásná! Jeho nádherná Anja.

Služba u hlavních dveří, ve které zaspal. Oheň. Ten ho probudil. Křik, mužský křik. Pláč, který ho přinutil vběhnout do jejích pokojů a odvést ji z nich. ONA a její něžná dlaň v jeho. Běželi po chodbě, nikoho jiného na ní neviděli. Až v předsíni konečně spatřil svého pána a nějakého muže proti němu. Muž poskládal prsty do zvláštního znamení a vyslovil magická slova. Pán zanedlouho padl mrtvý na zem. Skonal, bez stop násilí na těle, bez otlaků prstů nebo provazu na krku. Bez jedu.

Nehybné mrtvé tělo jeho pána v hořícím domě.

ONA ho přesvědčila, aby ho odtamtud vynesli. Za několik hodin přišli úředníci a měli otázky. Mnoho otázek. Kdo byl v domě, co se stalo, od čeho má ty flíčky na tváři a modrofialové prsty. Neuměli odpovědět.

ONA najednou zahlédla cizího muže, vraha jejich pána, a ukázala na něj. Vrah vše popíral, vymlouval se, vymýšlel si, a Caeliun to na něm všechno zřetelně poznal. Mohl to nechat tak. Na bratrovi paní Jaseny mu nezáleželo. Ale ozval se. Vnesl úředníkům do hlav podezření, které stačilo k uvěznění, a později vedlo k usvědčení standardními postupy a k oběšení.

On, elf, dostal díky tomu novou práci v Radě. A ONA?

„Zadusil jste ho,“ zopakoval Caeliun zamyšleně, položil drozda zpět do krabice a podíval se na šerifa. Uvažoval.

„I tak byste tomu drozdovi nepomohli, jen by se zbytečně trápil.“

Caeliuna napadaly různé teorie, různá podezření, domněnky. Všechny mohly být pravdivé anebo úplně zcestné. A on znal dobrý způsob jak si je ověřit.

„Z pověření Rady,“ spustil na šerifa náhle tvrdým, úřednickým tónem, „jsem oprávněn podrobit vás výslechu pod magickou kontrolou.“

„Prosím?“ podíval se na něj šerif nechápavě.

Caeliun ho pevně chytil za ruku, přitáhl ho k sobě blíž a okamžitě zostřil svoje smysly. „Je pravda, že jste jako poslední viděl pana Fabera živého?

„Co? Nevím!“ vykřikl naštvaně šerif. Pochopil. Měl možnost se mu vytrhnout, shodit ho na zem, vynadat mu, že si dovoluje ho čehokoliv podezírat. Ale nakonec to neudělal. Nebude se přece bát nějakého elfíka!

„Je pravda, že jste překvapil pana Fabera v koupelně, když vylezl z vany a utíral se?“

„Ne, není to pravda,“ pronesl klidně.

„Je pravda, že jste ho zabil stejným kouzlem jako teď toho drozda?“

„Nechápu, čeho se snažíte dosáhnout tímto trapným divadýlkem, pane Gordiene. Na toto nemáte právo.“

„Odpovězte,“ vyzval ho důrazně.

„Ne, samozřejmě, že jsem nic takového neudělal.“

„Je pravda, že jste se o něco později po jeho smrti vrátil a podřezal jste mu zápěstí, abyste odvrátil pozornost od skutečné příčiny smrti?

„Vy nejste normální! Ne!“

„Je pravda, že jste odešel až potom, co jste zahladil všechny případné stopy a vložil nůž panu Faberovi do ruky?“

„Čeho bych tím dosáhl?“

„Odpovězte na otázku,“ upozornil ho tvrdě.

„Odpověď je ne.“

„Je pravda, že jste ho zabil kvůli khusianu, který jste chtěl získat pro svou ženu?“ zeptal se Caeliun s předstíranou jistotou v hlase. Ve skutečnosti však vůbec nevěřil, že by to mohla být pravda.

Vtom ucítil, jak šerifova aura prudce zapulzovala. Mlhavě viděl, že se jeho tvář svraštila do zlověstné grimasy. Jeho tělo se roztřáslo hněvem, jeho ruce téměř rozmačkaly elfovy dlaně.

„Jak se opovažujete do svých bláznivých teorií zatahovat moji ženu!“ odstrčil ho šerif od sebe tak prudce, že Caeliun neudržel rovnováhu a tvrdě dopadl na zem. Kiara vyděšeně vyjekla, Salomaner překvapeně zamrkal, Ottis se nadzdvihl na židli a Rasiner se spokojeně zašklebil, že tomu elfovi konečně někdo ukázal jeho místo.

I bez doteku rukou Caeliun cítil obrovské vibrace šerifovy magie. Dokonce i Rasiner se zatvářil znechuceně, když se mu na jazyku najednou objevila intenzivní hořká chuť a v nose vůně zralých hrušek. Caeliunovi se zatmělo před očima, zvedl se mu žaludek, v ústech ucítil žaludeční kyselinu, která se mísila s odpornou hořkostí lidské magie.

Šerif před sebe natáhl obě ruce a připravil se na útok. Caeliun okrajově vnímal, jak se Salomaner prudce postavil. Kdesi za jeho zády zavrzala židle. Rasiner se napřímil.

Svět se zužil na nezřetelné siluety a hučení v uších, které přehlušoval šerifův hlas. Netušil, co říká. Možná na něj naštvaně křičel a možná vyslovoval magická slova jednoho ze svých oblíbených útočných kouzel.

Druhá možnost byla správná.

Šerif zařval mocnou větu starého lidského jazyka a namířil na elfa ležícího na zemi proud magie.

‚Teď by to chtělo nějaké víly,‘ napadla Caeliuna směšná myšlenka a hned nato mu v hlavě vytryskl gejzír barev, vůní a chutí.

Žlutá. Modrá. Fialová.

Hořká. Sladká. Kyselá.

Hrušky. Kardamom. Lipový květ.

Nechutné! Caeliun se obrátil tváří k zemi a zvracel. Množství vody, které se zřejmě nalokal, když si byl zaplavat v řece, smíchané s kyselinou a hlenem se rozprsklo na podlaze. Pach zvratků se šířil kolem.

‚Já ještě žiji?‘ Caeliun překvapeně otočil hlavu od svého díla a podíval se na šerifa. Pochopil.

Šerifovu lidskou auru pevně obklopovala pastelově fialová a modrá záře. Nedovolovala mu žádný pohyb, žádné kouzlo, žádný úskok.

„Děkuji,“ ztěžka zamumlal směrem k Salomanerovi a Rasinerovi. Otřel si kyselé sliny z úst, obrátil se, a opíraje se o stůl, namáhavě se postavil.

„Zabil jste mého otce?“ vyštěkl Salomaner na šerifa zuřivě.

„Ne! Samozřejmě, že ne! Nevěříte doufám té šílené teorii!“

„Nevím! Já nevím čemu věřit! Proč jste se ho ptal na takové otázky?“ obrátil se na elfa.

„Chtěl jsem si ověřit svoje podezření. Já vždy cítím, když někdo lže.“

„Hloupost! Lež se dá hravě zamaskovat! Lhát pod magickou kontrolou byla první věc, kterou se člověk na škole naučil!“

„Myslíte si, že Rada ze mě, bývalého elfského otroka, udělala svého čtvrtého hlavního vyšetřovatele jen pro pěkné modré oči?“ zeptal se Caeliun jízlivě. „Já vždycky cítím, když někdo lže,“ zopakoval chladně.

Salomaner ztichl a zaraženě si ho přeměřil. Caeliun stál, opíral se o stůl a smutně hleděl na mrtvého ptáka v krabici. Bylo mu ho líto. Drozda možná čekalo slibné jaro s plodnou samičkou, která by mu vyseděla zdravá mláďata. ‚Chudáček,‘ pohladil drozda zamyšleně po nehybné hlavě a zahleděl se do prázdna.

„Tak jak? Zabil ho?“

Caeliun na se Salomanera pomalu otočil a chvíli se na něj jen díval. „Ano,“ prohlásil nakonec přesvědčeně a opět se obrátil k drozdovi.

„Lháři! Dokažte třeba jen jedno z vašich bláznivých tvrzení! Zkuste to!“ rozčiloval se šerif a zbytečně se snažil vymanit z magického sevření. 

„Nemám potřebu vám cokoliv dokazovat. Proto tady nejsem.“

„Jakto že nejste?“ vykřikla Kiara a postavila se mezi Caeliuna a šerifa. „Kdo to má dokázat, když ne vy? Musíte ho dostat před soud! Musíte! Jste přece vyšetřovatel Rady, tak dělejte svoji práci!“

„Moje práce je najít khusian. Vražda pašeráka mě v podstatě nezajímá, když je naživu jeho dědic,“ podíval se na mladého Fabera.

„Pašerák! Jak si dovolujete!“ Salomaner udělal krok směrem k elfovi a rozzlobeně se před něj postavil. Se zaťatými zuby pozoroval jeho lhostejný a klidný pohled. Šerifa úplně vypustil z hlavy. „Tuhle urážku vám nedaruji!“ zasyčel mezi zuby.

Caeliun reagoval jen pobaveným úsměvem, kterým si změřil Salomanerovo překvapení a pobouření. Přesně takový výraz míval i bratr paní Jaseny, když do jeho domu přišli celní úředníci a hledali kradené zboží. Jenže Salomaner, na rozdíl od bratra paní Jaseny, nebyl dobrý herec.

„Pozor!“ vykřikl náhle Rasiner.  

Všechny pohledy se vzápětí upřely na šerifa, kterého půlelf neudržel. Na Kiaru, již svíral levou rukou. A zvláště na hlaveň revolveru přiloženou k jejímu pravému spánku. Ozvalo se cvaknutí pojistky. Šerif byl připraven jediným stisknutím spoušti zabít dalšího člena rodiny Faberových.

„Uvolněte mi cestu, nebo ji zastřelím! A žádná magie! Stisknout spoušť dokážu dřív, než se vzpamatujete!“ vyštěkl se vzrůstající panikou v hlase a přitiskl roztřesenou ruku blíže k její bledé kůži. Kiara se začala chvět strachem.

„Klidně ji zastřelte,“ pokrčil Caeliun lhostejně rameny. Salomaner po něm blýskl pobouřeným pohledem, Rasiner si pohrdavě odfrkl a Ottis se nazlobeně nadechl. „Mě to může být jedno, když mi řeknete, kde je khusian. Nic jiného mě nezajímá.“

I šerifa jeho reakce zarazila. Zamrkal, naklonil hlavu na stranu, aniž by si to uvědomil, povolil tlak revolveru na Kiařin spánek.

Vtom se na něho ze tří stran vyřítila energie. Matně ji vnímal. Viděl útočné postavení prstů tří rukou. Věděl, že ho zasáhne silná magie a zřejmě ho zabije. Ale nechtěl umřít sám.

Vystřelil.

Salomanerova magie vrazila šerifovi do pravého boku. Rasinerova prudce narazila do jeho záhlaví a posunula tak jeho hlavu vpřed. Ale tomu všemu předcházelo podivné kouzlo modrovlasého elfa…

Caeliun se snažil dát do úderu všechno. Nasál sílu z okolí, ze sebe, a zaútočil. Ozval se zvláštní, hlasitý hvizd. A pak bylo vidět už jen děsivé následky jeho moci.

Elf se zhluboka nadechl překvapením. Nechápal, co se stalo. Kde sebral on, slabý mág, tolik energie, aby dokázal TOTO! Jako by použil khusian, celou hrst khusianu! Ale to by se ho přece musel dotýkat, musel by ho vypít, sníst!

Silný proud Caeliunovy energie, rychlý téměř jako sluneční paprsky, narazil přímo do šerifova revolveru. Ta samá síla přinutila šerifovu ruku pohnout se směrem k jeho krku a udeřit do něho. Připravila šerifa o vzduch, stlačila cévy, zmáčkla svaly. Revolver dopadl na zem a vystřelil. Letící náboj prorazil lebku. Krev a bílé kousky tkáně ušpinily podlahu.

Kiara se složila k zemi, šerif ji následoval.

„Kiaro!“ Vykřikl Ottis a klekl si k ní. „Kiaro!“

„Nechápu, nerozumím…“ mumlal překvapeně Caeliun. Díval se na vše kolem sebe, hleděl na své ruce, na účinky vlastní magie. ‚Čí to byla magie? Moje být nemohla, nemohla…‘

Nikdo nevydal ani hlásku. Ticho.

Na okenním parapetu přistál drozd s malým bílým flíčkem na zobáčku. Chvíli trhaně pootáčel hlavou, potom opět zamával křídly a odletěl pryč. Nebylo tu nic hodného jeho pozornosti. Dokonce ani jeho někdejší rival, ležící mrtvý v krabici na stole, ho nezajímal.

„Děkuji,“ zašeptal Salomaner s pohledem upřeným na zem. Potom se otočil na Caeliuna, který ještě stále hleděl na výsledky svých čar. „Děkuji,“ zopakoval nahlas.

Caeliun přikývl. Nic nevnímal.

„Co se stalo?“ zeptala se Kiara roztřeseným hlasem.

„Pan Gordien ti zachránil život,“ řekl vážně Salomaner. „Naše magie, Rasinerova a moje, jen připravila šerifa o rovnováhu a oslabila sevření kolem tebe. Vystřelený náboj dílo dokonal. Hlavní zásluhu však má pan Gordien. Musíte být skvělý mág,“ uznale se na něj otočil.

Caeliun se na něj podíval. On a dobrý mág? Směšné! Zavrtěl hlavou. „Khusian,“ vyslovil svou domněnku nahlas, byť mu přišla absurdní.

„Vy máte khusian?“

Caeliun opět zavrtěl hlavou a zmlkl. Sám tomu nerozuměl.

„Děkuji vám za pomoc,“ obrátila se plavovláska postupně na své zachránce.

Vtom do místnosti prudce vrazili dva šerifovi pomocníci.

Menší mužík s ošuntělým kloboukem nasazeným nakřivo, s obrovskou přezkou v tvaru koňské hlavy na opasku a odhodlaným výrazem ve tváři svíral v roztřesených rukou vyleštěnou pistoli. Mířil před sebe. Druhý, svalnatý chlap ve zpocené košili, držel zbraň s lhostejnou jistotou jen v pravé ruce, zatímco levou se škrábal po tmavém strništi.

„Slyšeli jsme výstřely, šerife, co…“ začal ten druhý klidným hlasem, postavil se před svého nezkušeného kolegu a náhle umlkl. Mlčky se díval na mrtvé tělo, krev, mozek rozprsknutý na podlaze. Znechuceně skrčil nos, přivřel oči a odvrátil hlavu jinam.

„Šerife!“ vykřikl mužík v klobouku nepřirozeně vysokým hlasem a mimovolně nechal svou pistoli klesnout dolů.

„Dávej pozor, hlupáku!“ vzpamatoval se druhý a silně do něj šťouchl. Mužík opět zvedl zbraň a silák obrátil pozornost k podezřelým. „Co se tady, do prdele, stalo! Kdo ho zabil? Hej ty! Nehýbej se!“ zařval na Ottise, který se postavil před Kiaru. „No tak! Co se tu stalo?“

Půlelf, plavovláska, její snoubenec i bratr současně významně pohlédli na elfa, aby se ujal slova. Šerifovi pomocníci vzápětí obrátili hlavně svých zbraní na elfovu hruď, připraveni zaútočit. Caeliun stál bez pohnutí. Hleděl na zem, na šerifovu mrtvolu. Potom se pomalu obrátil na jeho zdatnějšího pomocníka a zadíval se mu přímo do očí.

„Nečum na mě, zasraný elfe, nebo ti rozstřílím ten tvůj drzý ksicht! Zabil jsi šerifa? Mluv!“ řval chlap a blížil se k němu. Caeliun neuhnul pohledem. „Jsem ti říkal, abys na mě nečuměl!“ napřáhl se muž a tvrdě ho mohutnou rukou udeřil zezadu po hlavě.

Elf zavrávoral, narazil dlaněmi na stůl a zabrzdil tak svůj další pád. Rozpuštěné modré vlasy mu vletěly do tváře, do úst, do očí. Tupá bolest zapulzovala celou hlavou. Zavřel oči, uhnul stranou a přikrčil se. Očekával nový úder.

„Nikdy víc se na mě tak nedívej, je ti to jasný, ty smrade?“ křikl chlap a hrozivě u elfova zátylku zamával zbraní.

‚Nikdy víc…‘ zopakoval si Caeliun v duchu a trpce se zašklebil.

Náhle se napřímil, zvedl hlavu i bradu, narovnal záda a s chladným pohledem plným pohrdání a nadřazenosti udělal krok vpřed.

Vypadal nějak jinak. Děsivě, majestátně, nepochopitelně.   

Samotný pohled do jeho očí naháněl strach! Jako by se měnily a zůstávaly neměnné zároveň. Na jejich povrchu bylo možné pozorovat čirý hněv; o trochu hlouběji se zračil tmavý mrak utrpení a ponížení, který si podával ruku s trpkou lítostí za někdejší vroucí přátelství mezi lidmi a elfy; zatímco kdesi v hloubce, na konci, se blýskala jiskřička života, radosti a volnosti.

Nejhrozivější však byla jeho téměř hmatatelná Moc.

Plynula ze staletých zkušeností, z elfské moudrosti, z náhle posílené magie a vědomí, že nemá co ztratit. Elf se tyčil nad lidmi kolem, kteří se náhle vedle něj cítili malincí, bezmocní a nezkušení!

Všichni mu ustoupili, neschopni jakéhokoli odporu. Elf pomalu otočil hlavu, na každého se krátce zadíval. Téměř nikdo nevydržel pohled jeho zvláštních, mocných očí. Jen Rasiner byl poprvé v životě upřímně hrdý na svou elfskou krev.

„Váš šerif,“ ozval se najednou jeho sametový hlas, ze kterého přecházel mráz po zádech, „zavraždil Siena Fabera. Po konfrontaci se mnou, čtvrtým hlavním vyšetřovatelem Rady, se pokusil utéct pod hrozbou smrti slečny Faberové. To se mu, jak vidíte, nepodařilo. Situaci mám pod kontrolou, pánové. Není nutné, abyste se tady zdržovali,“ mávl rukou, tiše zamumlal pár slov, ladným pohybem chytil ve vzduchu obě pistole a položil je na stůl. „Jako vyslanec Rady za vše přebírám plnou odpovědnost. Počkejte venku. Když vás budu potřebovat, zavolám vás,“ propustil je lhostejným pohybem ruky a sedl si za stůl.

Muži se ani nepohnuli.

„Potřebujete ještě něco?“ zpytavě se na ně otočil.

Zarostlý chlap potřásl hlavou, jako by se chtěl zbavit nějakého kouzla, a přimhouřenýma očima se zahleděl na elfa. „Jsem zástupce šerifa. Mám právo tu být! Elf mě odtud nebude vyhazovat!“ vykřikl v zoufalé obraně pocitu vlastní důležitosti.

Caeliun se otráveně podíval na strop. Někteří si prostě nedají říct!

Vtom prudce vyskočil ze židle, silně popadl muže za krk, strčil ho ke stěně a přitiskl ho k ní.

Muž překvapeně zamrkal. Elfovu tvář s tetováním na bradě, náušnicemi, divnýma očima a sevřenými rty viděl zblízka víc, než mu bylo milé. Caeliun rázně vyhrnul rukáv své košile.

Tvář zmizela. Mužovo zorné pole zaplnil znak Rady.

„Nejsi zástupce šerifa, protože mrtvý šerif už žádné zástupce nepotřebuje. Nemáš právo tady být, jelikož jsem ti jej neudělil. A vyhodí tě odtud elf, který může tvůj obraz poslat do Rady s obviněním neuposlechnutí příkazu, maření vyšetřování a urážky Rady. To bys měl tři plus deset plus čtrnáct, dohromady dvacet sedm let vězení. Rozumíš?“ zeptal se ho v klidu, tiše, křičet nepotřeboval.

Překvapený muž přikývl. Rada? Polkl a opět kývl hlavou.

Caeliun ho v tom momentě pustil, vyzývavě se postavil proti němu a mlčky počkal, až i s kolegou vyjdou ze stanice. Dveře se potichoučku zavřely. Elf se pobaveně ušklíbl, zavrtěl hlavou a pak s potutelným úsměvem ve tváři udělal pár kroků, překročil mrtvolu a klidně si sedl za stůl.

Všichni na něj mlčky hleděli, nechápali. Nemohli. Elfové dnešních dní byli už tak poznamenáni otroctvím, službou a ponižováním, že jejich někdejší vznešenost, síla a energie se stala jen mlhavou vzpomínkou.

Klep, klop. Náhlé krátké, lenivé zaťukání elfových prstů na dřevěný stůl vytrhlo všechny kolem ze strnulosti. Ottis pomohl Kiaře vstát a přejít k židlím, Salomaner se s hlasitým výdechem posadil vedle nich, pohled upřený do země. Rasiner zůstal stát. Díval se na elfa, usmíval se a přemýšlel.

„Promiňte, můžu se vás na něco zeptat?“ přerušil půlelf nekonečné ticho. Caeliun přikývl. „Jak jste vůbec přišel na to, že Siena Fabera zabil šerif?“

„To díky němu,“ kývl Caeliun hlavou směrem k mrtvému drozdovi, „připomněl mi člověka, který zemřel stejným kouzlem, a jeho mrtvola se podobala tělu pana Fabera. Navíc, na tom případu se mi od začátku něco nezdálo. Například: Proč nezůstal ve vaně, když si chtěl podřezat zápěstí? Proč se utíral, když si spěchal vypustit jed z těla? Proč zůstal stát a počkal, až zeslábne natolik, že spadne na zem? Proč na někoho nezavolal? Proč bylo okolo něj tak málo krve? Proč mu nůž po smrti nevypadl z ruky, jak se to obyčejně stává? Stačí?“

Rasiner se pousmál a přikývl. „Stačí. Ale šerifovu jednání stále nerozumím.“

„Asi byl zoufalý. Nemyslím si, že Sien Faber byl dobrodinec, který by dával khusian zadarmo. A šerif ho potřeboval. Zřejmě ho zabil v záchvatu zlosti a po krátké době se v panice vrátil a vyrobil stopy ukazující na sebevraždu. A když ho nakonec přivolali k tělu, uvědomil si, že sebevraždě by nikdo neuvěřil, takže si vymyslel jed ve víně a vypouštění ze žíly. Ale jestli tak opravdu uvažoval, nevím.“

Rasiner přikývl a ztichl. Chvíli hleděl kamsi do prázdna. „Z té práce teda asi nic nebude, co?“ obrátil se najednou na Ottise. Všichni se na něj překvapeně podívali, zatímco Ottis jen smutně zavrtěl hlavou.

„Jaká práce?“ zeptala se Kiara zmateně.

„Tvůj otec mi před dvěma dny nabídl práci, kterou jsem chtěl přijmout. Žel, situace se nevyvinula přesně tak, jak jsem si původně představoval. Zemřel dřív, než stihl zařídit vše potřebné. Teď se budu muset vyrovnat s novými, nepříznivými okolnostmi. Ty jsi o ní nic nevěděl, Salomanere?

„Ne. Možná objevím něco v jeho papírech, ale…“

Ottis smutně pokýval hlavou, odhodil si jeden zapletený pramen z tváře a přitulil se k roztřesené Kiaře, která se potichoučku rozplakala. Něžně ji hladil po vlasech, snažil se ji uklidnit. Rasiner se na ni podíval, povzdechl si a střelil pohledem po svém milenci. Trpce se na sebe usmáli a sklopili víčka. Neměli právo poskytnout jeden druhému takovou podporu jako Ottis Kiaře.

Caeliun odvrátil tvář od jejich tichého porozumění a zahleděl se do prázdna. „Pane Fabere, možná by bylo dobré, kdybyste se šel do otcových papírů podívat už teď. A cestou zpět mi, prosím, doneste všechen khusian, který máte,“ požádal Salomanera náhle. „Chtěl bych jít konečně domů,“ dodal šeptem, pro sebe.

„Obávám se, že vám nerozumím, pane Gordiene.“

„Rozumíte mi velice dobře, pane Fabere. Váš otec, pašerák zvaný Sifab, přivezl do tohoto městečka khusian. A protože předpokládám, že se tak stalo na váš popud, jsem si jistý, že budete vědět kde ho hledat. Doneste, prosím, okamžitě všechny tři sudy,“ zvedl hlavu a přísně se mu podíval do očí.

„Žádný khusian nemám a můj otec nebyl pašerák. Buďte tak hodný a přestaňte mě obviňovat bez důkazů,“ požádal ho Salomaner zdvořile, chladně.

„Důkazy se najdou vždy. Ale než se tak stane, khusian zmizí někam do nenávratna, což nechci. Jak jsem už mnohokrát řekl. Mně jde jen o khusian. Nemám potřebu kazit vaše obchody, ani vás usvědčovat z pašeráctví. Prostě seberu své tři sudy, odejdu a zapomenu na vás. A vy na mě.“ V jeho hlase zazněla prosba a hrozba zároveň.

„Nemůžete mi nic dokázat,“ řekl klidně Salomaner, vstal a vykročil ke dveřím.

„Nic?“ zachechtal se elf a zastavil ho v půli cesty. „Určitě? Víte, doufám, že na některé protizákonné činy stačí spolehlivý svědek?“ podíval se mu vyzývavě do očí, opřel se o opěradlo a začal si vybírat neexistující špínu zpod nehtů.

Salomaner si ho nechápavě přeměřil.

„Partnerství s osobou stejného pohlaví je trestné a na to, aby vás odsoudili k patnácti letům nucených prací na železnici, stačí jen důvěryhodný svědek. Například já,“ zlověstně se usmál. Zatímco Salomanerovi i Rasinerovi zmizel z tváře jakýkoli náznak klidu.

„Co je to za hloupost? Můj bratr přece nemá rád muže!“ vykřikla Kiara pobouřeně a utřela si mokré oči.

„Jste si tím jistá, slečno?“ zašklebil se na ni. „Já jsem se dnes ráno v lese u skal přesvědčil o opaku. A jestli mi, pane Fabere, nepřinesete všechny tři sudy khusianu, budu o tom každému rád povídat. I pod magickou kontrolou,“ jeho tvář náhle ztvrdla, zvážněla.

Děsivá elfská Moc se okolo něj opět ovinula jako pavučina.

Salomaner zbledl, zachvěl se a chytil se stěny. Rasiner se na něho vyplašeně podíval.

„Je to pravda, Sale? Ty máš vážně nějakého… přítele?“ zeptala se nevěřícně Kiara.

„No a co!“ rázem zlostně vyprskl. „Ty si taky hodláš vzít chudého elfa! Tak proč bych nemohl být s Rasinerem?“

„S Rasinerem?“ zasmál se Ottis. „To bych do vás dvou nikdy neřekl!“

„Drž hubu,“ zavrčel mladý Faber a ztichl. Chvilku se mlčky díval na své boty a přemýšlel. „Rasi?“ tiše ho najednou oslovil. „Co mám dělat?“

Půlelf se na něj překvapeně podíval. Nikdy ho nepožádal o radu na veřejnosti. Nikdy! Chvíli bylo ticho. Rasiner se zadíval na elfovu smutnou tvář. „Dej mu, co chce,“ ozval se nakonec.

Salomaner mlčky přikývl a potichu si povzdechl. „Já však nemám tři sudy a nikdy jsem neměl. Otec neměl dost peněz na koupi všech tří. Vzali jsme jen jeden. Mysleli jsme, že nám bude stačit. Ostatní dva putovaly dál.“

Caeliun přikývl. I bez magické kontroly viděl, že mluví pravdu. „Doneste jej a přineste i papíry, které mi pomůžou najít ostatní pašeráky. A vezměte si na cestu i horlivé pomocníky bývalého šerifa, abyste náhodou někde nezabloudil.“ „Nebojte se,“ tvrdě odsekl Salomaner, vrhl poslední pohled na Rasinera, usmál se při jeho klidném přikývnutí, otevřel dveře a vyšel ven.

---

Do místnosti se skvrnou od koňaku na bílé stěně a s masivním dřevěným stolem stojícím uprostřed pronikaly paprsky poledního světla. Osvětlovaly nepříjemnou finanční realitu muže, který obracel strhanou tvář na popsané papíry. Jeho dluhy rostly a on tomu i přes obrovskou snahu nedokázal zabránit. Někteří mu radili, aby přestal chodit to toho prokletého saloonu.

Copak nechápali, že s kartami on už dávno skončil? To jen ony s ním hrály dál…

„Kurva,“ zamumlal za poslední dny už asi potisící.

Silně sevřel prsty kolem sklenice s pašovaným koňakem, zavřel víčka, sklonil hlavu a hlasitě si vzdychl. ‚Všechno je nanic.‘

Opět otevřel oči, sklonil se k zásuvkám stolu. Jednu z nich pomalu otevřel. Na dně se zaleskl revolver a náboje ležící vedle něj. Dotkl se ho. Byl chladný a neosobní jako smrt. ‚Proroci vědí, jak Salomaner naloží s domem, který od mých věřitelů vykoupil Sien. Co když nás vyhodí?‘

Vzal revolver do ruky, posbíral rozkutálené náboje a naplnil bubínek. Zbraň ztěžkla.

‚A když pomyslím na všechny, kterým Sien moje dluhy nevyplatil, jen se jim za mě zaručil? Ti se na mě vrhnou jako supi! Co jim dám? Vždyť i těch pár prstenů na rukou budu muset odevzdat právoplatnému majiteli, Salomanerovi Faberovi!‘

Zdvihl zbraň ze stolu, pomalu ji přiblížil ke spánku a položil mrazivou hlaveň na horkou kůži. Potil se, ruce se mu třásly, tváře mu hořely. Přivřel víčka a nasucho polkl hořkou slinu strachu.

‚Kurva! Jak ses mohl nechat zabít, bratříčku? Co mám teď dělat já?‘

Pojistka cvakla, ruka držící zbraň se ještě víc roztřásla.

‚Ještěže má moje žena tři bratry, kteří se o ni po mé smrti postarají. Škoda, že zákon nedovoluje vzít ženu pod ochranu už za života jejího manžela. Mohla odejít dřív i s dětmi.‘

Zavřel oči, položil prst na spoušť a zhluboka se nadechl. Jedno stisknutí a bude po všem.

Kdosi zaklepal na dveře.

Starosta sebou trhl a podíval se před sebe. „Kurva,“ opět naštvaně zašeptal. Pak rychle zajistil revolver, odložil ho zpět do zásuvky, upravil si vyšívanou vestu a co nejklidnějším hlasem dovolil neznámému vstoupit. Dovnitř vešel modrovlasý elf se spokojeným úsměvem ve tváři, s batohem v jedné ruce, pytlem soli v druhé a malým soudkem připevněným koženými řemeny k zádům.

„Nevyrušuji vás?“ zeptal se zdvořile, i když mu na odpovědi viditelně vůbec nezáleželo. „Přišel jsem se jen rozloučit a zároveň jsem se vám chtěl omluvit, že jsem nedohlédl na celní doklady, které jsem si od vás půjčil. Ale nebojte se. Tenhle papír potvrzuje, že jsem je osobně zkontroloval a že jsem zavinil jejich ztrátu. Je na něm znak Rady, moje jméno, číslo i podpis. Prosím,“ položil před něj papír a otočil se k odchodu.

„Co to má znamenat!“ vykřikl pobouřeně starosta a prudce vstal ze židle. „Vy jste si dovolil ukrást papíry z mého stolu? A ještě máte tu drzost, že mi namísto pravých dokladů přinesete tento bezcenný cár!“ vzal ho, zmačkal a hodil elfovi do tváře.

Caeliun se pousmál, papíru na zemi si vůbec nevšímal.

„Ještě jednou se omlouvám,“ řekl stroze, s lehkým, neupřímným úklonem hlavy, „a věřím, že mi to prominete. Zejména, vezmete-li v potaz, že se před Radou mohu zmínit o pašerákovi Sienu Faberovi, jehož kryli místní starosta i šerif. K tomu bych dodal, že pan Faber dovezl do městečka ukradený khusian, za což by ho, kdyby nebyl mrtvý, popravili. Spolupachatele, jeho syna a bratra, by samozřejmě postihl stejný osud,“ podíval se na něj vážně. „Podle mě však není nutné dovést tento případ tak daleko. Nemyslíte?“ spokojeně se usmál při pohledu na starostovu pobledlou tvář.

Starosta se v tichosti posadil, posunul si brýle ke kořeni nosu, dlaněmi si podepřel čelo a zavřel oči. Povzdechl si. ‚Kéž by skapal tak, jak říkal Ottis! Prašivec!‘ Zlostně stiskl zuby, sevřel ruku v pěst. Potom se podíval elfovi do očí a mlčky přikývl.

„Výborně! Věděl jsem, že se nakonec domluvíme,“ pousmál se Caeliun. „Ještě mimochodem. Měli byste začít uvažovat o volbě nového šerifa. Jeho zástupce bych vám však rozhodně nedoporučoval. Je příliš prchlivý.“

„Prosím? Vůbec nerozumím, o čem tady hovoříte. Nový šerif?“

„Ano. Ten starý totiž zabil vašeho bratra, což jsem si ověřil výslechem před svědky, a zemřel při pokusu o útěk. Na podrobnosti se však zeptejte svého synovce či neteře. Já teď nemám čas. Zůstávejte s bohy,“ rozloučil se, přešel ke dveřím a odešel.

Tam se zastavil, obrátil se a naposledy se podíval na rozcuchaného muže sedícího za stolem.

Starosta nepřítomně hleděl do prázdna, elfa vypustil z hlavy. Náhle se sklonil k pootevřené zásuvce, vzal z ní nabitý revolver, odjistil jej a zamyšleně ho začal zvedat nahoru. Vtom si však uvědomil cizí přítomnost.

Střelil pohledem po elfovi, rozpačitě se usmál, položil zbraň na stůl a sklonil tvář k dlužním úpisům. Cítil, že na něj elf stále hledí. Uměl si představit, jak mu teď začne klást primitivní otázky o jeho důvodech, či jej dokonce začne přesvědčovat o krásách života, o což absolutně nestál.

Ale Caeliun se jen díval, mlčel.

Starosta opět zvedl hlavu a podíval se elfovi do očí. Vzápětí se roztřásl po celém těle. Do tváří se mu nahrnula horkost, dech se mu zrychlil, v ústech mu vyschlo.

Nevydržel ten divný, vševědoucí pohled. Sklopil zrak. Modré elfovy oči však vidět nepřestával. Pochopení, teplo, závist, lítost, lhostejnost, bolest, výčitky, úleva, soucit, smutek…

Výmluvné oči v němé tváři.

Starosta se zhluboka nadechl, potlačil třes vlastního těla a sklonil hlavu. Nechtěl, aby na něj tak hleděl. Jakým právem se tváří, že mu rozumí? On! Nesmrtelný! Co on ví o smrti? Byl někdy on na samém dnu, na kterém se smrt jeví jako nejlepší řešení? Jistě ne! Vždyť je to elf! Zlostně se nadechl, hrdě zdvihl hlavu a zuřivě se na něj podíval.

Caeliun zareagoval jen nezřetelným, shovívavým úsměvem.

Pak přikývl a konečně vyšel ven. Nechal starostu o samotě. Přešel chodbou. Sešel po kamenném schodišti, otevřel mohutné dveře a vyšel na ulici.

Výstřel!

Caeliun otočil hlavu nahoru, k oknu starostovy pracovny. Tiše si povzdechl, potřásl hlavou a pokračoval ve své cestě k mostu, kukuřičnému poli a lesu.

Dalšího mrtvého v rodině Faberových nechal už za chvíli daleko za sebou.

Kráčel po úzké cestičce podél kukuřic. Malý drozd poletoval kolem, sem tam si sedl na sud na elfových zádech, až se nechal donést blíž k chatrči na kraji. Potom opět vyletěl do vzduchu a přistál na děravé střeše. Naklonil hlavičku. Pozorně poslouchal. Uvnitř si někdo nahlas povídal.

„…jak myslíš, že se k tomu khusianu dostal?“ zaslechl Caeliun Rasinerův hlas.

Zastavil se. Potichu přešel ke špinavému oknu, postavil se tak, aby ho neviděli, a zaposlouchal se. Doufal, že se něco dozví o zbývajících dvou soudcích.

„Asi ukradl otci klíče od skladu a šel pro něj v noci, když odváděl Kiaru a ostatní na stanici. Sestra říkala, že mě byl hledat v nějaké tajné místnosti. Tehdy si zřejmě odsypal. Představ si! Kdybychom tu krabici od tabáku neotevřeli, byli bychom teď bez khusianu!“

Caeliun se zamračil. Rada nebude nadšena, nepřinese-li jim plný sud. Na druhé straně však nikdo nemůže očekávat, že někdo ukradne khusian jen proto, aby se na něj mohl spokojeně dívat. ‚Ať si ho nechají,‘ lhostejně pokrčil rameny a obrátil svou pozornost k mužům rozmlouvajícím v chatrči.

„…pomůžeme jí,“ řekl Salomaner rozhodně. „Ona za konání svého muže nemůže. Bude-li to možné, vyléčím ji.“

Rasiner chvíli mlčel. Z domečku se ozývalo jen pravidelné klepání špičky boty o podlahu. „Sale?“ ozval se nakonec půlelf. „Cos myslel tím, že ses o svého otce postaral? Byl jsem přesvědčený, že si ho zabil.“

„Já? Ne! Jak sis to mohl myslet?“

„O jakých výčitkách jsi to potom mluvil na Medvědím trůnu?“

„Vyhrožoval jsem mu,“ říkal Salomaner téměř šeptem. „Řekl jsem, že ho udám Radě za pašeráctví, když mi bude bránit ve vztahu s tebou. Ukázal jsem mu dokonce všechny připravené důkazy a…“

„Udat ho? Vždyť bys ho odsoudil k trestu smrti!“

„Myslíš, že to nevím!“ křikl Salomaner. „Umíš si představit, jak jsem se cítil, když jsem se blížil k jeho tělu po tom, co jsem udělal? Po všem, co jsem mu řekl? Já… Vytýkal jsem mu, že mě zamíchal do svých špinavých obchodů. Zeptal jsem se ho, jestli mě nenáviděl, když mi zabránil ve studiu léčitelství, o které jsem tolik stál! Vyčítal jsem mu, že mi zničil život. A vyhrožoval jsem mu smrtí, abychom my dva mohli pokojně žít…“

„Nesvaluj to na mě,“ zavrčel Rasiner, ale on ho neposlouchal.

„Když jsem uviděl jeho podřezané žíly,“ pokračoval, „myslel jsem si, že se zabil sám. Že to kvůli mně…“ hlas se mu zlomil.

„Proč kvůli tobě?“

„Po té hádce… on… tys ho neviděl. Seděl tam, za stolem, díval se smutně, s tváří položenou v dlaních. Pak na mě pohlédl, zavrtěl hlavou a řekl: ‚Když tě tak poslouchám, nejraději bych se zabil, že jsem vychoval takového nehodného syna! Už mi nechoď na oči. Neboj se, o tvém vztahu budu mlčet. A teď vypadni!‘“

Salomaner opět zmlkl, sklonil hlavu a zahleděl se na paprsek světla prodírající se vrstvou špíny na skle. „A já jsem potom odešel spokojený, že jsem dosáhl svého cíle,“ dodal trpce. „Kdybych věděl, tušil, nikdy bych se k němu tak nechoval. Zkusil bych se s ním dohodnout jinak. Proč jsem mu vyhrožoval? Kdyby se tak dalo vrátit všechno zpět…“

Nastalo ticho a Caeliun konečně odešel od okna. Pokýval hlavou. Litovat, když už se nic nedá změnit, je pro lidi velmi typické. ‚I pro elfy,‘ dodal kriticky.

Poté si přehodil batoh do druhé ruky a opět vykročil k lesu. Chtěl ještě poděkovat vílám, které pro něj udělaly všechno, co mohly, aniž by jej znaly, aniž by to měly příkazem, anebo za to něco dostaly. Přesto mu svou snahou zachránily život, o nějž už několik staletí nestál.

Prodral se hustým křovím, prošel kolem mladých stromečku, až se dostal na cestičku, která ho dovedla k velkému dubu. Tam se zastavil, pustil na zem batoh i pytel se solí a odepnul si popruhy upevňující sud k jeho zádům.

Teď už jen najít víly.

Zapískal pár slov. Nic. Žádná z víl se neukázala. Opět to zkusil, opět bez úspěchu. Zavolal Nejstarší, ale ani ta se neozvala.

‚Co to o vílách říkávala Anja?‘ napadlo ho najednou. ‚Víly přes den neuvidíš,‘ vzpomněl si na její slova, ‚ukrývají se ve stromech, v kamenech, v celém lese. Zbystři svoje smysly a uvidíš-li nějakou zvláštní energii okolo stromu, tak tam se skrývá víla. Slyší tě, ale nebude ti odpovídat.‘

Spokojeně přikývl a rozhlédl se po okolí. Jaro pučelo a kvetlo všude kolem. Slunce svítilo na modré obloze s několika bílými mráčky a vyhřívalo zem pod sebou. Jemný vánek si pohrával s elfovými vlasy protestu.

„Modrá je dobrá,“ zašeptal s lehkým úsměvem a prohrábl si je. Anja. Jak moc se na ni těšil!

Pak se sehnul k pytli se solí, zbystřil svoje smysly a podíval se na strom naproti sobě. Nic zvláštního neviděl. Jen v nose naráz ucítil silnější vůni květin a na jazyku se mu objevilo cosi kyselého. Otočil se za sebe. Na vysokém, štíhlém javoru nic zvláštního neshledal. Vůně a chuť ale přece jen trochu zesílily.

Udělal pár opatrných kroků, obešel javor a zastavil se. Nadechl se, vydechl překvapením a nakonec se pobaveně zasmál. Starý jasan rostoucí opodál zářil pastelově fialovým světlem, voněl přesilnou květinovou vůní a vyvolával Caeliunovi na jazyku pocit kyselosti.

Ukrývala se v něm stromová víla, dryáda, trpělivě čekající na setmění. Poodešel ke stromu, pískavým jazykem poděkoval za jejich obrovské úsilí a položil pytel mezi větve. Ucítil, že víla zareagovala. Možná poděkovala, nevěděl.

‚Víla,‘ nevěřícně zakroutil hlavou, jakmile si představil zvláštní auru Salomanera Fabera. ‚Je to syn víly, proto má tak zvláštní magii! Syn víly, který spí s půlelfem,‘ zašklebil se. ‚Pěkná kombinace.‘

Rozloučil se s vílou, vrátil se zpět k velkému dubu, připevnil si na záda sud khusianu, zvedl batoh ze země a vykročil ke kukuřičnému poli.

‚Až budu tohle všechno říkat Anje, ani mi neuvěří! Anebo bych jí mohl napsat dopis, ať ví, že už jsem našel jeden sud a že se k ní zanedlouho navrátím. Vrátím domů,‘ zamyšleně si povzdechl. ‚Kdo ví, co je tam nového? Jsem zvědav, zda se Anje podařilo získat tu práci porodní báby, kterou tak chtěla…‘ uvažoval o své milované elfce, která ho už několik měsíců netrpělivě čekala doma.

Pomalu kráčel k dostavníku.

Malé městečko s podivnými vztahy, lidmi, půlelfem a synem víly se pro něj zanedlouho stane jen vzpomínkou, kterou bude udivovat manželku, až se konečně vrátí domů. A možná si vzpomene i na malého drozda s flíčkem na zobáčku, který právě poprvé v životě zaletěl až doprostřed lesa k jeskyni s khusianem.

Téměř nikdo o ní nevěděl. Ani obyvatelé městečka ovlivňováni magickou látkou po celý život, ani Rada, její vyšetřovatelé či úředníci. Znali ji jen dodavatelé pana Fabera, kteří na ní úplnou náhodou narazili, když potřebovali dočasně ukrýt zbývající dva sudy před blížícím se vyšetřovatelem Rady. A znaly ji téžmístní víly, které zlatavou vodou protékající přes khusianové jeskyně vyléčily už mnoho raněných zvířat a stromů.

Dokonce i jednoho modrovlasého elfa.

---

Toto literárne dielo je chránené autorským zákonom a je použiteľné výlučne s predchádzajúcim písomným súhlasom autorky.

Publikované v časopise Pevnosť 05/2007 a 06/2007