Lívia Hlavačková - slovenská autorka fantasy príbehov



Luna so Slnkom

0 komentáre - Poviedky
Poviedka Luna so Slnkom je fantasy príbeh napísaný podľa sna o Lune a jej boji s nepriateľom a s ochrancom.

Poviedka vyšla v časopise Pevnosť 04/2008 19_ObalkaLuna.JPG a je to kratšie, skôr klasickejšie fantasy, ktoré hodnotilo pár ľudí aj na Legii. Vyšla len v Pevnosti v českom preklade a pravdepodobne ju nebudem vydávať znova.

 

 

 

 

 

Luna so Slnkom (ukážka)

Za chvíli to zase začne! Boj. Boj na život a na smrt. Nebo vlastně jen na tu smrt.

Ve vesnici zbyli poslední dva mladí muži. Kdy zemřeli ostatní, ve kterém z dnešních bojů, to nikdo nevěděl. Bylo jich tolik za jediný den…

Jediný den!

Narychlo natahané vozy, trámy, kameny kryly zbývající bojovníky – unavené starce, do prázdna hledící ženy, vystrašené děti a dva mladíky. Už nemohli. Okolo mrtvol pobíhali vyplašení, kňučící psi; na zemi se povalovaly polámané, bahnem a krví zašpiněné cepy, hrábě a vidle; z trávy, z navršených sudů, z blízkých dřevěnic a z mnohých těl trčela bílá pírka šípů.

Na vzdáleném kopci seděl na koni král Aidler a díval se na téměř zpustošenou vesnici. Dnešek byl pro boj ideální. Letní paprsky se odrážely od lesklé zbroje, teplý vánek si pohrával se zelenými lístky na stromech a ani jeden mráček si nedovolil narušit dokonalost modré oblohy. Nádhera!

Král se děsivě usmál a hlasitým výkřikem vydal rozkaz k poslednímu útoku. Úplně nové, svěží síly královské armády vzápětí vyrazily proti chabým obranným valům, proti chabému nepříteli.

Za chvilku to zase začne.

Za vozem s pytli plnými hlíny si rozcuchaný chlapec otřel krev z rozbitého nosu a znovu pevně sevřel v ruce dlouhý meč. Po otcově smrti musel bránit malou sestru sám.

„Neplač,“ řekl jí dutě, aniž by se na ni podíval. „To bude dobré,“ lhal.

Malé děvčátko se rozplakalo ještě víc.

„Ano, bude,“ řekla najednou vysoká dívka, stojící vedle nich.

Chlapec nic neřekl. Jen se tiše otočil, věnoval jí prázdný pohled a zase obrátil pozornost k blížící se armádě. Měli málo času.

„Bude, když se ji12_Luna.JPGm vydám i se Sluncem,“ řekla dnes alespoň potřicáté.

„Přestaň, Luno,“ odsekla jí vůdkyně, čerstvá vdova po náčelníkovi. „Co myslíš, že by se stalo, kdyby ses jim teď vzdala? Vážně jsi tak naivní a věříš, že by nás pak král nechal nerušeně žít? Všichni bychom skončili na šibenici, protože jsme se odvážili vzepřít jeho vůli.“

„Měli jste mě králi odevzdat hned na začátku…“

„Na začátku? Kdy? Když dnes ráno přijel jeho posel a přikázal, abychom se všichni sbalili a odjeli s ním? Ty už si nepamatuješ, co nám nabízel? Měli jsme mu vydat dívku se zářícím amuletem, který nejde sundat. Pak jsme měli v jeho paláci odpřísáhnout, že o Slunci nikomu nic neřekneme a jít v klidu domů. Pche! Zbavil by se nás hned, jak by amulet získal! Byli bychom nepohodlní, nebezpeční. Všechny by nás bez mrknutí oka povraždil. Takhle alespoň…“

„Už jdou!“ přerušil vůdkyni náhlý výkřik.

Nepřítel se po chvíli oddechu zase přiblížil. Jemná kroužková zbroj z pevného načervenalého kovu se leskla na slunci, pokrývala vojáky a jejich koně od hlavy až k patě. Jediné, čím se od sebe lišili, byly různobarevné látkové tuniky stažené v pase se symbolem orla na hrudi. Orel – znak krále Aidlera.

Luna schovaná v šikmo vyhloubeném příkopu sledovala škvírami v prknech nad svou hlavou blížící se hrozbu. Valila se na ně jako dravá řeka.
Nezadržitelně. Neodvratitelně.

Každým úderem srdce byla blíž a blíž. Buch… zahlédla štít… buch… potom meč… buch… orla v celé jeho nádheře… buch… dýku na opasku… buch… zlaté ozdoby na uzdě… buch… koňská těla se najednou začala zmítat nabodnutá na ostrých dřevěných kůlech. Starý trik, ale pořád stejně užitečný, zvednout zašpičatělé tyče ze země a namířit je šikmo na valícího se nepřítele. Rozjetí jezdci padali přes hlavy svých hnědáků a končili své životy v narychlo vyhloubeném příkopu.

Ale příliv nepřátel ještě ani zdaleka nezačal.

Čepel!

Luna odrazila ránu, vyhnula se následující a otočila se doprava. Chlapec s rozcuchanými vlasy držel v rukou zakrvácený meč. Před chvílí zabil dalšího muže. Podíval se Luně do očí, temně se usmál a zase obrátil svou pozornost k nepřátelům, zatímco ona zůstala zaraženě stát. Pocit viny ji pronásledoval, ničil, tiskl k zemi. Tolik životů promrhaných jen kvůli ní! Proč za ni bojují, proč umírají, proč chrání její život?

Život nalezence.

„Luno! Za tebou!“

Zprudka se otočila.

Pozdě! Ostří meče se nezadržitelně blížilo k jejímu nechráněnému tělu. Neměla naději útok odrazit, neměla ani chuť ho odrážet. Chtěla umřít. Bezmocně svěsila ruce, zavřela oči a klidně čekala na úder, kterým to všechno skončí.

„Slunce!“ zakřičel někdo a Luna otevřela oči.

Spatřila doruda rozžhavený meč u svých nohou. Vedle něj se v ukrutných bolestech svíjel jeho majitel. Jeho tělo vzplanulo jako pochodeň. Hořelo zvenčí i zevnitř. Vzduchem se šířil ostrý puch spáleného masa, štípal v nose, dráždil oči, zvedal žaludek.

„Nezemřeš,“ oznámil jí drsný hlas v hlavě suše. Poznala ho. Patřil Slunci.

„Nech mě na pokoji! Jdi ode mě pryč! Nechci tě!“

„Na tom nezáleží. Jsi dcera své matky…“

„Matky, kterou jsem nikdy neviděla.“

„…jsi nositelka Slunce,“ dokončil hlas bez přerušení.

„Nenávidím tě!“

„To není důležité.“

Luna se roztřásla potlačovaným hněvem. Popadla amulet do prstů a začala ho zvedat, aby se konečně, po letech, zbavila nenáviděného Slunce, které viselo na řetězu okolo jejího krku.

„Nedovolím to. Jsem tvé Slunce,“ oznámil jí hlas a ona ucítila jeho moc – ukrutnou bolest, kterou jí Slunce působilo. Třásly se jí ruce, slzy se jí draly do očí, zatínala zuby. Bolest ji zaplavovala, nedokázala ji překonat.

Pustila ho a svěsila ruce. Prohrála. Jako mnohokrát předtím.


Zdieľat na FB Zdieľat na FB




komentare Vložte komentár

Meno
Komentár
Kontrolná otázka: *
4 a 2 je