Lívia Hlavačková - slovenská autorka fantasy príbehov



Drozd

0 komentáre - Poviedky

Novela je detektívkou s elfami vo westernovom prostredí s niekoľkými navzájom prepletenými dejovými líniami a vyhrala som s ňou Cenu o nejlepší fantasy.


16_ObalkaDrozd1.JPG17_ObalkaDrozd2.JPGPoviedka, či skôr novela, vyšla na pokračovanie v časopise Pevnosť 05/2007? a 06/2007? s českým prekladom. Možno ich ešte niekde zoženiete. Až niekedy dopíšem pokračovanie, ktoré mám v hlave, rada by som Drozda znova vydala. Informácie o novelke nájdete aj na Legie alebo na stránke Neviditelný pes.

 

 

 

 

Drozd (ukážka)

 

Na zemi ležela mrtvola nahého muže a vedle ní stála drobná plavovláska.

‚Asi bych měla začít křičet,‘ pomyslela si a hned poté se domem rozlehl její hlas.

Nic se nestalo. Křik utichal. Plavovláska hleděla na mrtvé tělo a pomalu se začala třást. Byla jí zima.

Do koupelny náhle vrazila služka se zvláštním mladíkem v patách. Ve dveřích zůstali oba zaraženě stát. Služka chvíli mlčky hleděla na tuhnoucí tělo svého zaměstnavatele, poté se hlasitě rozvzlykala a se zakrytými ústy vyběhla ven.

„Je mrtvý! Je mrtvý!“ křičela a utíkala. Chvíli nato bylo slyšet, jak běží po schodech dolů, aby zavolala správce.

V koupelně zavládlo hrobové ticho. Na okénku nad vanou přistál drozd s malým bílým flíčkem na zobáčku. Chvíli trhaně otáčel hlavou, potom opět zamával křídly a odletěl pryč. Nebylo tu nic hodného jeho pozornosti. Mrtvola by pro něj byla zajímavá za pár dní, až se z nakladených muších vajíček vylíhnou chutné larvy, ale do té doby na ni jistě zapomene. Nevadí. Najde si něco jiného…

Mladý muž s barevnými šňůrkami vpletenými do vlasů mlčky stál, přemýšlel a přeskakoval pohledem od nehybného těla k plavovlásce a zpět. Na čele se mu objevila mělká vráska. Situace se nevyvíjela přesně tak, jak si původně představoval. Teď se bude muset vyrovnat s novými nepříznivými okolnostmi. Zamyšleně přimhouřil šedé oči a přehodnotil všechny své možnosti. Pak zkřivil úzké rty do trpkého úšklebku, zdvihl hlavu a kývl na plavovlásku. Vztáhl k ní ruce, počkal, až k němu přijde a přitulí se. Za chvíli už slyšel její tiché vzlyky. Něžně ji pohladil po světlých vlasech a políbil ji do nich.

„Všechno bude dobré. Věř mi…,“ šeptl mladík, kterému říkali Ottis, chlácholivě.

Neodpověděla. Jen se ještě víc rozplakala a přitiskla se k němu.

„Přestaň hulákat!“ uslyšeli najednou blížící se správcův hlas, který křičel na služku. „Neřvi! Kdo to má poslouchat? Co se tu děje? A co tady dělá tenhle blázen? Vypadni odtud! Náš pán ti již dávno říkal, že tady nemáš co dělat! Ztrať se! Jestli tě tu uvidí…“

„…tak to bude zázrak,“ doplnil Ottis suše.

„Co to ří… Při šedivých vousech proroků! Pane!“ statný správce se zastavil pár kroků od koupelny. Beze slova hleděl na kaluž krve u těla, na rozšklebená ústa, na otevřené oči… Vyděšeně si mastnými prsty prohrábl hustý vous, a shodil tak na zem pár drobků z pečeného kuřete. Cítil, jak se mu do tváře hrne krev. Náhle mu bylo jaksi teplo a divně. „Pane…,“ vydechl a udělal krok směrem k tělu.

„Stůjte! Nikdo by tam neměl chodit, dokud šerif všechno neprošetří. A je potřeba také zavolat starostu. Měl by vědět, že jeho bratr je mrtvý.“

„Ty mi nebudeš přikazovat, co je třeba udělat, ty jeden hloupý elfe!“

„Nejsem elf,“ upozornil ho poklidně mladík. ‚I když bych jím občas rád byl,‘ dodal v duchu. „Nic vám nepřikazuji. Ale když zničíte stopy, může podezření padnout na vás.“

„Podezření! Podezření z čeho? Vždyť se zabil! Copak nevidíš, že má podřezané zápěstí? Dokonce nůž, kterým to udělal, svírá ještě v prstech! Tak jaké podezření!“ ukazoval rozrušeně na tělo.

„Pan Faber byl bohatý muž s mnoha nepřáteli. Nepřikazuji vám nic. Ale na vašem místě bych zavolal šerifa a starostu.“

Správce zůstal stát. Očima kmital od nehybného těla přes nedopitý pohár vína až k plavovlásce v mladíkově náručí. Na kulaté tváři bylo znát každé vítězství i prohra vnitřního boje mezi jeho povinností konat a nechutí dát tomu podivínovi za pravdu. Dlouho se nic nedělo. Nepřirozené ticho přerušoval jen tichý dívčin pláč. Pak se najednou správcova ústa roztáhla do vítězoslavné grimasy.

„Když myslíš, že je to třeba, tak je běž zavolat. Já tě tady nenechám samotného s mladou slečnou a s tělem mého pána. Proroci vědí, co bys tu do té doby stihl vyvést. Tak co? Jdeš?“ Správce si ho vyzývavě přeměřil, spokojeně se usmál, založil si ruce a čekal.

Mladý muž se na něho dlouze zadíval a nakonec mlčky přikývl. Jemně od sebe odstrčil uplakanou dívku a pomohl jí sednout si do křesla. Zvedla hlavu. Obličej měla vlhký od slz.

„Počkej na mě, Kiaro. Přijdu,“ šeptl něžně a otočil se na správce. „Dohlédněte na ni a na to, aby s tělem nikdo nehýbal.“

„Já vím, co je potřeba dělat! Nemusíš mě poučovat. Starej se o sebe!“

„Budu,“ zamumlal si pod nosem, mimovolným pohybem si upravil koženou vestu a otočil se na služku: „Prosím vás, běžte zavolat starostu.“

„Jdu,“ pípla přes slzy a vyběhla z pokoje.

Správce zůstal v pokoji s plavovláskou sám. Sedl si na židli ke dveřím a zamyšleně se zahleděl na tělo svého pána.

‚Bývalého pána,‘ opravil se v duchu.

Mrtvola ležela na studené kamenné podlaze vedle plechové vany s vychladlou vodou, jejíž hladinu obklopovaly zbytky mýdla. Na proutěném stolečku ležely úhledně složené šaty a pod ním se válel vlhký, zmuchlaný ručník. Všechno bylo tak jako vždy, když se jeho pán vykoupal. Teď by si měl správně sednout do křesla, napít se vína a zavolat správce, aby dal příkazy služebnictvu. Správce by se zachechtal, přivolal by služku a nařídil by jí, aby umyla vanu, utřela orosené zrcadlo, vyprala ručník a vyvětrala, čímž by zároveň dopřál svému pánovi pohled na její oblé tělo při práci. Ach, ano. I toto patřilo k jeho povinnostem…

‚Kde si teď najdu práci!‘ napadlo najednou správce. ‚Doufal jsem, že se tady dožiji alespoň padesátky! Pak bych požádal o vyplacení renty, kterou mi slíbil, koupil bych malý ranč, kde bych mohl chovat koně a dobytek. Ale takhle? Na rentě jsme se dohodli jen tak, huba hubě slíbila. Žádné papíry. Ale co teď, když je jedna huba mrtvá…,‘ podíval se na modravé rty pana Fabera. ‚Slečna by mi možná nějaké peníze i přiznala, ale…‘

Jak se všechno dokáže změnit v jediné vteřině!

 

5_Drozd1.JPG

 

Starosta se lenivě postavil a přišel ke stolku pod oknem. Vytáhl zabroušenou skleněnou zátku z křišťálové karafy, vzal dvě sklenice a každou naplnil koňakem do poloviny. Jednu položil před svého hosta. Obešel stůl, posadil se naproti němu, napil se a podíval se zamyšleně oknem ven.

„Takže ještě jednou, pane Gordiene. Víte, my starostové jsme občas takoví méně chápaví. Vysvětlíte mi, prosím, proč jste vlastně přišel?“

„Samozřejmě,“ ušklíbl se elf opovržlivě a napil se nabízeného alkoholu. „Jak jsem už řekl. Poslala mě Rada, abych prošetřil případ krádeže khusianu.“

„A co s tím má společného naše městečko?“

„Možná nic a možná všechno. Proto jsem tady, abych to zjistil. Neberte to osobně. Této kontrole se podrobuje každé město i ranč v zemi. Situace je příliš vážná, než abychom nějaké místo vynechali jen pro jeho bezvýznamnost.“

Starosta se prudce otočil a přimhouřenýma očima si ho přeměřil. Jak si takový elf dovoluje urážet jeho městečko!

„A proč poslali právě… vás?“

„Myslíte, proč poslali nějakého smradlavého elfa?“

„Tak bych to neformuloval…“

Cealiun Gordien se trpce pousmál. „Tento případ vyšetřujeme my, protože máme jen omezené možnosti khusian využít či zneužít. Člověk s khusianem v rukou je nesmírně nespolehlivý.“

„A co je to vlastně zač? Ten khusian.“

„Nemá význam zacházet do podrobností, kterým byste určitě nerozuměl. Stačí vám, že je to nejmocnější magická látka na světě? Prášek, který se vejde za nehet malíčku, by mohl šikovný čaroděj použít na vyhubení celého tohoto městečka. Lžička khusianu by zničila celou zemi, a když by se tato sklenka,“ zdvihl koňak do výšky očí, „plná khusianu dostala do špatných rukou, můžeme se rozloučit s celým známým světem.“

„Aha.“ Starosta upil, položil sklenici na stůl a zahleděl se na modrovlasého elfa proti sobě. Ten si líně opřel záda o opěradlo židle, mechanicky si odhodil dlouhý, zapletený cop z ramene a tiše se díval před sebe.

„A kolik toho vlastně ukradli?“ nadhodil starosta s lhostejností v hlase. Nechápal, proč Radu zajímá každé zrníčko nějaké magické látky.

„Tři soudky.“

Ozval se kašel a neutichající dušení. Starosta položil svou sklenici na stůl, prohnul se v pase a sklonil červenou tvář téměř až ke kolenům. Caeliun ho nezúčastněně sledoval. Kašel pomalu ustával.

„To někomu nestačí zničit svět jednou? Nebo až podesáté si to člověk skutečně vychutná?“

„Nevím.“

Starosta nechápavě zavrtěl hlavou. „A dá se ta věc využít i jinak? Například jako jed, omamný prostředek…“

„Ne, jako jed ne, určitě ne v běžném slova smyslu. Ale poskytuje jisté možnosti, které jsou pro mnohé lidské mágy velmi zajímavé. Například tato látka jako jediná na světě dokáže porušit přírodní zákony.“

„Co?“

Elf se zašklebil. „Jistě jste slyšel teorii, že energie se může měnit jen na jiný druh energie a můžeme jí ovlivňovat jen již existující hmotu. Khusian však popírá přírodní zákony a umožňuje přímou přeměnu energie na hmotu.“

„Jakoukoli hmotu? Například… zlato?“

„Například. Ale pochybuji, že by někdo měnil tak drahou látku za peníze. To je plýtvání. Dokáže však i mnoho jiných věcí…“

„Ale k tomu je třeba magie, že?

„Přesně. A tady se dostáváme k důvodu mé návštěvy u vás. Podle záznamů Rady žijí ve vašem městě dva školení mágové a dalších dvanáct lidí je registrovaných jako podprůměrně talentovaných. Potřebuji se setkat se všemi. I s těmi, kteří případně neprošli registrací.“

„Takové tu nemáme,“ řekl starosta rychle. Příliš rychle.

Caeliun se pousmál. Tohle důvěrně znal. Nebyl to první ani poslední případ utajování talentovaných. Chápal to. Když měl někdo smůlu a narodil se s průměrným talentem, musel jít do učení, které nebyli všichni průměrní schopni přežít. Nadprůměrní mohli z výcviku jen vytěžit a podprůměrné zaregistrovali bez učení. Nikdo se nemohl divit, že se průměrní skrývali.

„Ujišťuji vás, že nemám žádný zájem případné neregistrované hlásit. Rozumím vašemu strachu. Mně však jde o khusian. Jen o něj.“

„Ale u nás opravdu…“

„Dříve než řeknete něco neuváženého, dovolil bych si vám připomenout, že jako elf mám přirozenou schopnost vyhledat i ten nejslabší talent. Neplánuji ohlásit neregistrované talenty, na které mě upozorníte, protože mi tím ušetříte pár dní hledání. Ale nemám rád, když mi někdo lže přímo do očí. Proto, když budu muset vlastním úsilím vyhledat talenty navíc, budu nucen ohlásit Radě, že starosta nesplnil zákonnou povinnost. Předpokládám, že vám nemusím připomínat, že porušení tohoto zákona se trestá prostřelením pravé i levé dlaně, že?“

Starosta nezřetelně trhl rukama.

„Takže se zeptám ještě jednou. Kolik čarodějů a talentovaných máte?“

Starosta zamyšleně pohladil sklenici svými masitými prsty a zabubnoval po ní zlatými prsteny. Poté si posunul brýle ke kořenu nosu, zahleděl se oknem ven, přivřel oči a nakonec sklonil hlavu.

„Máme tady třicet sedm elfů, tři mágy a dvacet jedna talentovaných,“ vysypal nakonec s tichým povzdychem.

„Tři mágy?“ zeptal se elf překvapeně a zmateně se začal přehrabovat ve svých papírech. „Ale v učení byli jen dva… já… nechápu…“

„Dva byli v oficiálním učení. Jednoho učila matka. V podstatě nevím kam ho zařadit. Je totiž půlelf.“

„PŮL CO?“ vykřikl Caeliun a vyskočil ze židle.

„Půlelf,“ klidně zopakoval starosta, vítězoslavně se usmál a napil se ze své sklenice.

„To není možné. Žádný elf by… žádný… dobrovolně… jak… který normální člověk by… to je nemyslitelné… to je…“

„Netradiční? Ano. Je to jediný půlelf, kterého znám. Celkem fajn chlap navzdory… všemu.“

Starosta spokojeně pozoroval elfovu nehybnou tvář, pak pohledem přešel jeho typicky zašpičatělé uši s netypickými náušnicemi po celém obvodě boltce a se zájmem si prohlédl i komplikované stříbrné výšivky na zelené kazajce.

„Půlelf…,“ zamumlal Caeliun zamyšleně, vstal a začal se nervózně procházet po místnosti. Tichoučká ozvěna elfích kroků se proplétala se zvukem zlatých prstenů rytmicky narážejících na sklo. Caeliun se na okamžik zastavil a zahleděl se ven oknem.

Na koruně stromu přesně naproti němu seděl drozd. Otočil hlavu k elfovi stojícímu v otevřeném okně, chvíli se na něho díval, a pak svou pozornost opět obrátil k hmyzu lezoucímu po kůře stromu.

„Chci se s ním sejít,“ vybafl elf najednou a prudce se otočil na starostu.

„Samozřejmě. Je mou povinností být nápomocný úředníkovi Rady,“ pronesl starosta. Trochu teatrálně, trochu ironicky.

Caeliun přimhouřil modré oči a potichu si ho prohlédl. Potom přikývl.

Najednou někdo uspěchaně zaklepal na dveře. Drozd na protějším stromě se lekl a odletěl.

„Dále!“

„Pane starosto! Váš bratr… váš bratr… on je… on se…“

„No tak, děvče, co se stalo? Co je s mým bratrem?“

„On… je mrtvý! Zabil se!“ Služka se opět rozplakala.

Starosta se prudce postavil.

„Co?“

„Je mrtvý!“

„Kurva!“ starosta vzal svou sklenici a hodil ji přes celou místnost. Střepy se rozletěly po okolí a na bílé stěně zůstala tmavá skvrna od nedopitého koňaku. „Kurva!“ zařval znovu a rozběhl se do domu svého mrtvého bratra.

Překvapeného elfa si nijak nevšímal. Vždyť to byl jen elf.

A právě proto nikdo neviděl, jak se dotyčný nahnul nad starostův stůl, trochu se po něm porozhlédl a pak si pod kazajku strčil několik papírů.


Zdieľat na FB Zdieľat na FB




komentare Vložte komentár

Meno
Komentár
Kontrolná otázka: *
4 a 2 je